Regulace provozní doby restaurací v Berouně

Na prosincovém jednání berounského zastupitelstva byl mimo jiné projednáván můj volný návrh na zrušení regulace provozní doby restaurací. Ta byla v Berouně zavedena před sedmi lety pod záminkou zabezpečení nočního klidu a pořádku.

Zavedení této regulace následoval tehdy poměrně hlasitý odpor veřejnosti - provozovatelů barů stejně jako jejich zákazníků. Byla zorganizována petiční akce i demonstrace. Názor politiků to však nezměnilo. Některé strany sice měly ve svých volebních programech zrušení regulace v komunálních volbách 2014 i 2018, jediné, k čemu bylo přistoupeno, bylo zmírnění regulace před dvěma lety.

Můj návrh na zrušení regulace bylo za celou dobu její existence poprvé, co se toto téma dostalo na veřejné jednání zastupitelstva. Plnil jsem tím část našeho volebního programu, s nímž jsme šli v rámci sdružení Lepší Beroun, podporovaného Svobodnými, do posledních komunálních voleb.

Pro podporu návrhu jsem kontaktoval několik zastupitelů, u nichž bylo lze předpokládat, že by mohli argumenty pro zrušení regulace vyslyšet. Někteří podporu slíbili a v této pozici setrvali. Jiní podporu slíbili, ale odvolali ji poté, co Rada města na svém jednání doporučilo zastupitelstvu návrh neschválit. Loajalita vůči vlastním stranám byla silnější, než možnost udělat něco pro svobodu podnikání v našem městě. Situaci potrhuje odmítavé stanovisko starostky RNDr. Soni Chalupové zvolené za ODS. Zatímco předseda ODS Fiala v poslední době velmi odmítavě komentoval regulaci provozní doby supermarketů, resp. zákaz jejich provozu o svátcích, a obhajoval to kupodivu velmi správně svobodou podnikání, paní starostka zvolená za ODS tento stejný princip neuznává, jde-li o malé podnikatele.

Celá problematika má tři důležité aspekty. Tím nejméně důležitým je praktický aspekt, tedy zejména otázka bezpečnosti a pořádku ve městě.

Je třeba si uvědomit, že zajištění pořádku má v popisu práce městská policie. Můžeme diskutovat o tom, zda městská policie má nebo nemá být, nicméně pokud je již ve městě založena, jejím primárním úkolem nemá být výběr pokut za špatné parkování, ale zajištění klidu a pořádku. Regulací provozní doby hospod tak město svaluje odpovědnost nikoliv na ty, kteří mají tuto problematiku na starosti, ale na lidi, kteří nic nespáchali. Argumentace, že před zavedením regulace bylo ročně hlášeno průměrně 48 hlášení rušení nočního klidu, zatímco v posledních letech je to pouze devatenáct, nemůže obstát. Jestliže by dnes, pokud by návrh prošel, opět počet stížností na rušení nočního klidu stoupl na jedno týdně, je to a musí to být podnět pro vedení města, aby posílilo městskou policii. Můžeme se také dohadovat, jaký počet takových hlášení je přijatelný. Jestliže hlavním cílem vedení města je naprostá eliminace možného rušení nočního klidu, na jakém principu lze považovat devatenáct hlášení za přijatelný počet, zatímco 48 hlášení je příliš? Neměl by to být naopak argument pro další utužování regulace, aby se míra možného rušení nočního klidu snížila na nulu? Je zde vidět, že postupy vedení města v této věci jsou naprosto nekoncepční a nahodilé.

Před sedmi lety, když byla regulace zaváděna, se též na míře rušení nočního klidu do značné míry podílely herny. Ty dnes řeší jiná legislativa a počet heren celkově klesl na minimum.

Po celou dobu trvání regulace provozní doby však slyšíme jiné stížnosti veřejnosti: město nežije. Lidé poukazují na to, zde není kam se chodit bavit. Jsou nuceni jezdit mimo Beroun, především do Prahy. Město je již ve večerních hodinách mrtvé - což může, a statistiky kriminality tomu napovídají, vést k nárůstu případů výtržnictví a násilné trestné činnosti, protože ve městě se již od večerních hodin v podstatě nepohybují žádní možní svědci nebo lidé, kteří by mohli výtržníky od jejich konání svoji přítomností odradit.

Je též třeba odmítnout argument bývalého starosty Mgr. Ivana Kůse (ČSSD, dříve KSČ), že zde v podstatě neexistuje žádný zájem ze strany podnikatelů, aby byla regulace provozní doby zrušena. Je to nesmírně falešný postoj. Jak jsem se zmínil výše, odpor zde byl velmi hlasitý, poté, co město regulaci zavedlo. Nikdo však nemůže očekávat, že podnikatelé budou stát ve frontě a čekat, až se město uráčí tuto škodlivou a nespravedlivou regulaci zrušit. Podnikatelé musejí vydělávat peníze, a nikoliv vést sedm let válku s vedením radnice. Mnoho z dřívějších provozovatelů barů či hospod, na něž regulace dolehla, již v Berouně nepodnikají, svůj provoz zrušili, jiní se přeorientovali na nové podmínky a zvykli si. Nicméně pokud zde skutečně není žádná poptávka po zrušení regulace a v provozních dobách nyní fungujících podniků by nedošlo k žádné změně, pak to jen svědčí o tom, že je tato regulace naprosto zbytečná a jako taková nemá v našem městě co dělat. Osobně se domnívám, že po případném zrušení by se objevili dva tři podnikatelé a otevřeli by bar s nočním provozem, ale nestalo by se tak hned druhý den poté. Každé uvolnění podmínek funguje s určitým časovým zpožděním.

Druhým, mnohem důležitějším aspektem je samozřejmě téma svobody podnikání.

Před měsícem jsme si připomněli třicet let od pádu totality a znovunabytí svobody a demokracie. Je třeba si však uvědomit, že svoboda je nedělitelná a je tu pro všechny.

A pro svobodu je občas potřeba něco udělat, a přemýšlet o ní principiálně. Svobodu máme nikoliv proto, abychom o ní mohli vzletně mluvit na pódiu, když se to zrovna hodí, ale proto, abychom svobodou žili. A abychom ze sebe mohli vydávat to nejlepší. Proč by svoboda podnikání, tedy svoboda naplňovat poptávku, resp. odpovídat na ni nabídkou, měla být omezována? Čím se to v principu liší od omezování svobody slova či projevu?

Jednou z důležitých charakteristik totalitářských nepřátel svobody je snaha uplatňovat moc především proti těm, kteří nic nespáchali. Spor o regulaci provozní doby není o rušení nočního klidu výtržníky a opilci. Ti skutečně porušují svobodu druhých lidí - a proti nim má v město v rukou represivní nástroje, které stačí jen důsledně používat. Princip sporu je však v něčem jiném: zda je správné, aby město omezovalo ty, kteří vůbec nic nespáchali a za případné rušení nočního klidu nemohou nést žádnou přímou odpovědnost.

Vedení města a strany v něm zastoupené se bohužel domnívají, že právě nevinní lidé mají být terčem represe.

Třetím aspektem je vztah města a občana. Město je symbiózou lidí - včetně podnikatelů. A radnice má spravovat veřejné záležitosti. Místo toho je to však vedení města, kdo v podstatě staví lidi proti sobě, když podnikání pokládá za něco, co a priori vytváří jakési nebezpečí nebo hrozbu veřejnému pořádku. Město by se vůči produktivním lidem mělo chovat s určitou pokorou - už proto, že z jejich peněz město žije. Místo toho, aby vedení města spravovalo pouze veřejné záležitosti, snaží se usměrňovat chování svobodných lidí. Tu jim prostřednictvím podpory sdílených e-bicyklů doporučuje, jak se správně dopravovat. Jindy jim prostřednictvím regulace venkovní reklamy určuje, co smějí vidět - protože přílišná míra venkovní reklamy v centru by patrně ublížilo estetickému cítění občanů. Podruhé lidem na náměstí vystaví progresivní umělecké dílo představující "sjednocenou Evropu", protože to je přece ten správný, moderní názor. A nebo jim určí, kdy smějí provozovat bar nebo hospodu.

Vedení města pokládá lidi za jakési nesvéprávné bytosti, které si nedokáží svoje věci účinně spravovat sami. Zatímco veřejná moc by měla do mezilidských vztahů vstupovat pouze v případě objektivního konfliktu, zde jednají politici aktivisticky, regulují, usměrňují, řídí. A omezují svobodu.

V jednom jediném případě však pokládají občany za naprosto nezpochybnitelně kompetentní: když jednou za čtyři roky potřebují jejich volební hlas! Aby se po celé další funkční období opět na občany dívali jako vrchnost, která ví nejlépe, jak se mají lidé chovat, kam se jít bavit, nebo kdy jít spát. A když se veřejnost ozývá, že město je kvůli takové politice mrtvé? Stačí říct - hodíme lidem kost v podobě shora organizované lidové veselice...

Takovýto pohled na občana samozřejmě není jen problémem našeho města. Je prorostlý naší politikou (a vlastně nejen tou naší českou) jako zhoubný nádor. Já však tento pohled zcela zásadně odmítám.

Zastupitelstvo města mohlo jednou za velmi dlouhou dobu udělat něco pozitivního pro svobodu jednotlivce, pro svobodu podnikání v Berouně. Mohlo odstranit nespravedlivou a škodlivou regulaci. Bohužel, nestalo se tak. Návrh na zrušení regulace provozní doby restauračních zařízení nebyl schválen a pro další tři roky není zásadní naděje, že by se to mohlo změnit.

Zbývá jen doufat, že příští komunální volby vyšlou do berounského zastupitelstva více lidí, kterým na svobodě opravdu záleží!