Proč nemohu volit profesora Drahoše

Koho volíš? Mažňáka nebo Mažňáka? Asi takto by se nejlépe, parafrází slavné věty z Foglarových Rychlých šípů, dalo komentovat nadcházející druhé kolo letošních prezidentských voleb.

Pokud bychom měli porovnat oba kandidáty, Jiřího Drahoše a Miloše Zemana, mohli bychom na pomyslné misky vah snést bezpočet argumentů pro i proti. Můžeme porovnat zdravotní stav obou kandidátů, jejich dosavadní jednání v politice, jejich bezúhonnost, jejich charakter. Mohli bychom se pokusit porovnat jejich politické a ideologické názory, nebo alespoň jejich předstírání, ať už obecné nebo konkrétní ve vztahu k domácí nebo zahraniční politice. Mohli bychom se také pokusit posoudit, jaké skupiny lidí za oběma kandidáty stojí, a čeho chtějí dosáhnout. Kritérií je celá řada.

Ať však vážím sebepečlivěji, obě ramena vah mi stále končí víceméně v rovině. Oba kandidáti představují stejné zlo. Dvě strany stejné mince.

Jeden příklad? Oba, Drahoš i Zeman, jsou bezpochyby zastánci silné Evropské unie. Zeman se vždy otevřeně vyjadřoval pro větší federalizaci, Drahoš se k tomuto tématu prozatím, ze zjevných důvodů, vyjadřuje spíše opatrně. Oba jsou pro přijetí eura - ve chvíli, když to pro nás bude výhodné (což je však falešné uhýbání, protože podle přístupových smluv euro přijmout musíme, jakmile splníme všechna kritéria). Drahoš by navíc rád viděl velkolepou přesvědčovací kampaň placenou ze státních peněz, která veřejnosti myšlenku společné měny vnutí. Zeman by, dle svých slov, byl pro vypsání referenda o našem dalším setrvávání v EU, hlasoval by však proti vystoupení. Drahoš naproti tomu vehementně odmítá, aby se lidé směli k tak závažné věci vyjádřit v referendu. Je zajímavé, že je to právě Zeman, koho volí spíše odpůrci EU, zatímco Drahoš je spíše kandidátem těch, které tak rádi označujeme jako eurohujeři - je však zřejmé, že v otáce Evropské unie se oba kandidáti liší jen kosmeticky. Pro skutečné euroskeptiky v těchto volbách žádný kandidát není.

Otázka charakteru a osobnostního profilu je bezpochyby důležitým kritériem. Jenomže - nalejme si čistého vína. Zatímco o prezidentu Zemanovi všichni víme, že se umí chovat jako hulvát, že je hrubý a libuje si v urážkách druhých, lže a je mstivý, a nadto je ještě, a to mu nikdo neodpáře, alkoholikem, pak profesora Drahoše média líčí jako vzor všech ctností. Zatímco však Miloš Zeman je v pozornosti médií od devadesátých let, a za tu dobu svůj charakter mohl dokonale odhalit, Jiří Drahoš se do důkladného hledáčku médií ještě zdaleka nedostal, ani neměl příležitost, aby ukázal, jak jedná, má-li v rukou skutečnou moc, je-li pod tlakem politických okolností či osobních závazků. Jen tu a tam poodhalí skutečné rysy své osobnosti, a jedním z těchto rysů je zbabělé pokrytectví.

Před třemi lety byl profesor Drahoš jedním ze signatářů výzvy s názvem Vědci proti strachu a lhostejnosti. Jak známo, výzva byla zaměřena proti tzv. xenofobii ve společnosti, údajně probuzené odporem veřejnosti proti přijímání tzv. uprchlíků, ve skutečnosti však spíše ekonomických migrantů a muslimských spících buněk. Dnes se však stejný profesor Drahoš, tentokrát pečlivě hrající roli prezidentského kandidáta, staví odmítavě k migračním kvótám a volá po tom, abychom si sami vybírali, koho do své země přijmeme. Tedy implicitně přijal teze a požadavky těch, vůči nimž se před třemi lety vymezil svým podpisem pod "výzvu vědců".  Je naprosto zřejmé, a vyplývá to z každého slova, které na toto téma vypustí z úst, že v roli prezidenta republiky svoje současné postoje, užitečné v roli kandidáta, opustí, a už tak dalece nezáleží na tom, zda se poslušně skloní před migračními kvótami jako takovými, nebo přijme nějakou jejich opatrnější formu, jako je třeba nově navrhovaná dohoda Dublin IV. Koneckonců, Jiří Drahoš se, v kostce řečeno, staví proti tomu, abychom byli v EU vnímáni jako potížisté. Máme být spolehlivými partnery (což je jen eufemismus pro výraz poslušný vazal). Je tedy přijatelnější slušný lhář jen proto, že při svém lhaní se usmívá, zatímco explicitní hulvát je nepřijatelný jen proto, že své hulvátství není ochoten skrývat? Člověk se může smát a smát, a přec být lotrem.

A tak bychom mohli pokračovat dále. Na jedné straně nás může právem znepokojovat spojenectví Miloše Zemana s Andrejem Babišem a účelové ohýbání Ústavy podle okamžitých potřeb, na druhé straně vidíme alarmující pohrdání demokratickými principy ze strany Jiřího Drahoše, který by na základě vlastního apriorního odsudku jedné z parlamentních stran odmítl jmenovat vládu, v níž by tato strana byla zastoupena, bez ohledu na počet občanů, které zastupuje. A protože tento odsudek je apriorní, naprosto subjektivní (což by mohlo být u vědce něco nemyslitelného, ale pamatujme, že profesor Drahoš je přírodní vědec, chemik, a ve filozofických či ideologických pojmech se pravděpodobně vůbec neorientuje), příště by mohl stejně ostrakizovat jakoukoliv stranu, která bude v něčem platit za extrémní, například tím, že bude obhajovat nezpochybnitelné právo na majetek nebo odmítat přijetí eura. Zatímco prezident Zeman je spíše demokratem, který kličkuje, pragmaticky si demokratické mechanismy ohýbá podle svých cílů, potom profesor Drahoš vystupuje jako elitářský antidemokrat, falešný a pokrytecký, hájící demokracii jen tehdy, hraje-li mu do karet. Kdo je horší? Kdo představuje větší nebezpečí?

To, co je na těchto volbách prezidenta, který má prý spojit rozdělenou společnost,varující, je snaha o manipulování integrity voličů. Takřka všechna média, politici, opinion makeři, političtí komentátoři nutí občany vybrat si mezi dvěma kandidáty, bez ohledu na to, do jaké míry je to skutečně jejich kandidát. Varování "volte Drahoše, jinak vyhraje Zeman" (nebo naopak) ve své pravé podstatě dále prohlubují propast mezi jednotlivými tábory, a snaží se vehementně dostat do hry i tábor třetí, který ať už z nezájmu, nebo v lepším případě na základě racionální úvahy, tuto hru hrát nechce. Ne. Nemusíme volit, nemáme žádnou povinnost vybírat si mezi dvěma špatnými kandidáty. Nemáme povinnost, ani zákonnou a už vůbec ne morální, vybírat si toho, kdo bude příštích pět let pracovat proti naší svobodě.

Varování před vítězstvím té či oné strany kvůli naší nečinnosti je hanebným vydíráním. Nemáme žádnou zodpovědnost za činy druhých lidí. A protože volby jsou v první řadě osobním aktem, vyjádřením vlastního politického postoje, a volba nám poskytuje jakýsi morální rámec, na základě něhož v dalších letech posuzujeme reálnou politickou situaci, potom jakýkoliv kompromis v této věci, jakákoliv volba menšího zla z nás činí stále shrbenější a ponížené loutky, znechucené politikou, nevěřící v možnost politickou cestou cokoliv změnit, protože na politickém marasmu máme svoji volbou, volbou menšího zla, sami svůj podíl. Volbou zla, byť menšího, je to totiž stále jen zlo, co nabírá na síle. Nenechme se kompromitovat. Volme podle svých postojů - protože to je to jediné, co ve volbách udělat můžeme. Jednotlivec nemá žádnou šanci v demokratické volbě úspěšně taktizovat.

Snad jen pouze tehdy, stál-li by proti sobě kandidát méně zlý a kandidát představující to nejhorší a nejodpornější, co si lze v politice představit, má smysl volit menší z obou zel. V takové tragické situaci však nyní zdaleka nejsme, a je pouze na nás, abychom se do ní nikdy ani nedostali. Rozdíly mezi oběma kandidáty, profesorem Drahošem a prezidentem Zemanem, jsou nicotné.

Svobodní během parlamentní kampaně šířili myšlenku, že ve volbách se nemá volit menší zlo. Tato teze je nutně platná i tehdy, nekandiduje-li v těch či oněch volbách kandidát, který by představoval dobro. Zdá se, že někteří Svobodní jako by na tento morální apel zapomněli a nadšeně se holedbají volbou Jiřího Drahoše. Což o to, ztráta paměti je v politice častou nemocí z povolání a může postihnout každého, ať už řadového člena nebo třeba krajského lídra. Já jsem však tohoto kréda pamětliv - a v těchto volbách tedy žádné menší zlo volit nebudu a doporučil bych tento postup i vám, čtenářům tohoto článku i příznivcům a voličům Svobodných.