Poučíme se z demonstrací v Hamburku?

Ohně v ulicích Hamburku už zhasly, všichni antikapitalisté už odjeli domů a po celé několikadenní válce mezi dvěma tábory nepřátel svobody zůstala jedna otázka: je tohle skutečně zásadní ideový střet dnešní doby?

Média se snaží protestující levičáky, kteří proměnili hamburské ulice v bojiště, vykreslit jako alternativně smýšlející idealisty, kteří se pokoušejí upozorňovat na jakési problémy dneška, poukazovat na nespravelnost či nerovnost ve světě, a pouze si zvolili poněkud ostřejší metody. Protože média jsou však sama o sobě v rukou lidí podobně zaměřených, jako jsou ti, kteří při protestech proti zasedání G20 zapalovali auta, pak veřejnost, která by snad chtěla čerpat z mediálních zpráv jakési poznatky o tom, co se to vlastně děje, je pouze další z obětí hamburských nepokojů.

V Hamburku protestují odpůrci kapitalismu a neoliberalismu - to byla mantra, která se táhla jako červená nit takřka všemi zprávami. Tím byly jasně rozdány karty a veřejnost dostala zadání, co si má myslet.

O spor kapitalismus vs. antikapitalismus však ve skutečnosti vůbec nejde. Leda by si zastánci kapitalismu postavili svoje vlastní barikády a odvážili se do protestu jak proti politickým představitelům G20, tak proti anarchistické lůze zapalující automobily. K žádné demonstraci za kapitalismus, za svobodu a za práva jednotlivce však v Hamburku nedošlo.

Kapitalismus je všeobecně pokládaný za morálně přinejmenším podezřelý či přímo vnitřně zkažený systém. Sice si všichni užíváme všemožných plodů našeho, třebaže tak mohutně regulovaného trhu a nechtěli bychom se vzdát všeho pohodlí, které nám naše tržní, konzumní civilizace poskytuje, ale zároveň se za tuto naší neochotu tohoto pohodlí vzdát v koutku duše stydíme. Jsme naučeni, že trh vede k nespravedlnosti, k vykořisťování, k ničení planety, k ničení kultur, k přílišnému zaměření na konzum a hédonistické uskojování vlastních potřeb. Zároveň jsme tak naučeni pokládat ty, kteří prohlašují, že proti trhu protestují, za v postatě dobré idealisty - kteří ovšem tu a tam sáhnou ve svém zápalu k ostřejším metodám.

S pojmem kapitalismus nemáme spojené ani tak průmyslové vizionáře, inovátory či budovatele, ale dnešní politický establishment. Na první pohled fungujeme v tržním prostředí, můžeme podnikat a vydělávat, můžeme nakupovat, ceny nejsou regulovány centrálním plánovacím úřadem - musíme tedy žít v kapitalismu, protože opak, tedy pojem socialismus máme daleko spíše spojený s šedivostí a úpadkem komunistického Sovětského svazu, frontami před obchody, papaláši ve špatně padnoucích oblecích na tribunách a všudypřítomným strachem z vyjádření vlastního názoru. Ano - pokud jsme naučeni takto chápat slova kapitalismus a socialismus, pak není divu tomu, že si naprostá většina lidí myslí, že dnešní politicko-ekonomický systém lze nazvat kapitalismem. A že dnešní politika se vším všudy je kapitalistická. A tedy že v ulicích Hamburku se odehrála krátká, víkendová válka mezi politickými vůdci světového kapitalismu a mladými idealisty bojujícími za jakousi spravedlivější společnost.

Ve skutečnosti však v této válce není komu držet palce. Kapitalismus je systém absolutního respektu k přirozeným právům jednotlivce - k jeho právu na život, svobodu, majetek a hledání vlastní cesty ke štěstí. To je jediný možný význam pojmu kapitalismus. Všechny státní zásahy, každá regulace, každý pokus o ovlivňování měny nebo o stanovování maximálních či minimálních cen, každá obchodní bariéra, každá politicky vynucovaná unifikace je ničením svobody a v rozporu s kapitalismem. Zatímco kapitalismus je striktně vymezený pojem, socialismus sám o sobě může nabývat mnoha různých forem: ať už formy té, v níž jsme nyní nuceni žít, tedy formy evropského superstátu řízeného byrokraty, nebo formy jakési zaostalé (a tedy k planetě Zemi šetrné) beztřídní a bezprůmyslové celosvětové komuny, o jaké snad sní ti, kteří v ulicích Hamburku zapalovali auta.

Demonstranti dneška se postupem doby mohou stát váženými politiky zítřka. Stačí dva příklady za všechny: bývalý vicekancléř a ministr zahraničí Německa Joschka Fischer (člen Zelených), který v mládí na demonstracích házel zápalné lahve se stejným potěšením, jako demonstranti tento víkend, nebo europoslanec Daniel Cohn-Bendit (taktéž Zelený), který byl v roce 1968 studentským vůdcem během násilných demonstrací ve Francii.

Směr, kterým se ubírá západní civilizace, se už dlouhá léta nemění. Míříme k jakémusi ekologistickému, multikulturalistickému fašismu s naprosto unifikovaným trhem a hlavně měnou, s naprostou kontrolou státu nad vzděláváním a výchovou dětí, se zoufale podvázanou schopností vyvíjet nové technologie a zvyšovat bohatství, a kromě toho s veřejností vydanou na milost a nemilost nájezdníkům pozvaným jejími vlastními politickými vůdci. Pokud se někdo domnívá, že historie se opakuje, plete se. To, k čemu pod vedením lidí jako Merkelová či Makron míříme, tady ještě nebylo.

Už od 60. let minulého století probíhá důkladná ideologická masáž mládeže ve jménu něčeho, čemu se tehdy říkalo Nová levice. Mělo jít o alternativu jak vůči kapitalismu, tak i vůči tehdejší levici, která se pevně usadila v politickém systému západních zemí, a nakonec i vůči socialismu komunistického typu. S každou další generací nových absolventů fakult humanitních studií, zejména filozofie a sociologie, se tato Nová levice stala silnější a postupně pronikla do všech důležitých institucí. Její síla, třebaže jí už dnes po tolika letech nemá smysl nazývat Novou levicí, stále roste - ve svých rukou drží prakticky celý politický systém, ovládá jej skrze školství, kulturu i sdělovací prostředky. Každá další generace je radikálnější a pružně navazuje a rozvíjí dílo předchozí generace. A každá další generace se projevuje dále násilně - čímž má jistotu, že bude slyšet jako dostatečně hlasitá alternativa, a naopak předchozí generaci poskytuje punc jakési přijatelnosti a rozumné umírněnosti.

Hlavní ideologickou zbraní tohoto směru je naprostá bagatelizace rozumu a naopak vyzdvihování emocí jako primárního způsobu poznávání reality. Rozum je však nutným logickým předpokladem pro obhajobu svobody jednotlivce, pro obhajobu egoistické etiky, a nakonec i pro obhajobu skutečného kapitalismu. Úspěšný útok na rozum tak znamená postupné zničení všech principů naší západní společnosti. Úspěšnost tohoto útoku však nespočívá ani tak v síle argumentů iracionálních skeptiků a altruistů, ale zejména v absenci silné opozice. Protože vysoké školy jsou od 60. let v područí právě těchto nepřátel svobody, jakákoliv alternativa, která by hájila především rozum, se pak může šířit jen velmi pomalu a těžce.

Touto alternativou je objektivistická filozofie americké spisovatelky a filozofky Ayn Randové. Narozdíl od jiných myšlenkových směrů, které se jaksi pasují do role zachránců svobody a západní civilizace, tedy mezi ty, z nichž čerpá svoji inspiraci pravicová politika (pokud se dnes ještě vůbec pravice obtěžuje hledat nějakou intelektuální základnu), se objektivismus zaměřuje v první řadě na obhajobu rozumu. Pokud ten bude obhájen jako jediný způsob poznávní reality, včetně správného odvozování abstraktních pojmů, můžeme bez jakýchkoliv rozporů dále obhájit i kapitalismus. Daleko většího ohlasu a vážnosti se však stále dostává spíše konzervatismu nebo v poslední době povrchnímu libertariánství. Konzervatismus je však kvůli svému mysticismu ve své pravé podstatě stejně filozoficky skeptický, jako dnešní levice, a libertariánství se potácí v jakémsi zmateném morálním relativismu, z něhož se snaží najít cestu formulací tzv. "principu nenásilí" a "vlastnictví sebe samého". Pro oba ideové směry platí, že jejich hlavním tématem není rozum a nemají tedy šanci svobodu řádně obhájit.

Demonstranti v ulicích Hamburku však za sebou účinnou a silnou filozofickou obhajobu mají. Oni sami jsou jen pěšáky v poli. Zatímco oni dělají špinavou práci, za níž snad jednou v budoucnu usednou v nějaké politické funkci, intelektuálové se starají o mediální propagandu, která v očích veřejnosti postaví zapálená auta do správného světla. A v posluchárnách vysokých škol, na fakultě filozofie či sociologie, sedí ve stejné chvíli studenti, kterým z pozice autority vysvětlováno, že rozum je impotentní, svoboda je iluzorní, egoismus je zavrženíhodný, a kapitalismus je nutné zničit.

Praha si podobné nepokoje zažila před mnoha lety, v roce 2000 při zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. V té době jsme ještě nebyli členy EU, mnozí jsme se do ní přímo těšili. A v té době ještě nebyla zdaleka tak silná ideologická masáž proti svobodě, ať už v médiích nebo ve vzdělávacím systému. Anarchisté, ekologisté či multikulturalisté byli spíše na okraji zájmu. Anarchisté byli ti, kteří se rvou se skinheady. Ekologisté se občas přivázali na plot u Temelína. Multikulturalisté snad ještě tehdy nebyli slyšet vůbec. Hlavní ideový spor mezi svobodou a kapitalismem na jedné straně a rádoby moudrým vrchnostenským dohledem na straně druhé se spíše omezovaly na střety Václava Klause s Václavem Havlem a držely se v mantinelech demokratické politiky. Dnes jsme dál: radostně budujeme společný svaz evropských zemí, anarchisté představují morálně přijatelnou alternativu, ekologisté za sebou mají celosvětovou agendu tzv. boje proti globálnímu oteplování, a multikulturalisté se radují z expanze islamismu. Ideové střety z politiky v podstatě zmizely. Z trhu se stalo sprosté slovo, a pojem kapitalismus byl překroucen v tzv. neoliberalismus.

Pokud bychom se dnes setkali s nepokoji, které naposledy zachvátily Hamburk, i u nás, je zde pro tyto antikapitalisty již pevně etablovaná podpora. Nejsou to jen intelektuálové jako Erazim Kohák, Martin Škabraha či Václav Bělohradský, nejsou to jen nebezpeční svazáci typu Matěje Stropnického, ale jsou to také kohorty ochotných násilníků, občas dokonce placených ze státního rozpočtu. Jsou to organizace jako HateFree, tzv. Autonomní centrum Klinika, anarchisté připravení terorizovat podnikatele (jako například majitele restaurace Řízkárna), nebo víceméně volné skupiny angažovaných studentů připravené kdykoliv zahájit útok proti komukoliv, na koho jejich autority ukážou (jak jsme viděli při likvidaci Ladislava Bátory, jehož si tehdejší ministr školství vybral za svého poradce).

Z takového ideologického prostředí se budou rekrutovat naši budoucí političtí činitelé - pokud se nestane nějaká rychlá a zásadní změna.

Jsou možné jen dvě alternativy. Bude-li se naše společnost a náš politický systém ubírat stejným směrem jako doposud, na konci nás čeká barbarská totalita, s jakou jsme se ještě nesetkali. Beze všeho přehánění: bude barbarštější než komunismus i nacismus dohromady. Formující se koalice mezi environmentalisty, radikálními muslimy a bojovníky za všechny možné perverzní -ismy dneška je rok od roku silnější. Jedinou otázkou je, kolik ještě máme času, než věci zajdou příliš daleko a konec bude nevyhnutelný.

Druhá možnost je začít od základů, hájit svobodu, trh a kapitalismus na bázi rozumu a racionálně egoistické etiky, postupně tyto základy přenést do pravicové politiky a umožnit jí, aby se znovu zvedla z popela, do něhož ji zahrabala ustrašenost a kompromisy minulých tzv. pravicových politiků.