Imigrace jako zbraň proti západní kultuře (2/5)

Občas se můžeme setkat se snahou přisoudit jiným kulturám určité pozitivní charakteristiky a postavit na nich určitou představu o jejich životaschopnosti nebo alespoň částečné morální nadřazenosti.

Slýcháme, především od latentních nebo explicitních mystiků, z nichž mnozí se řadí do proudu konzervativní pravice, že islámská kultura zastává hodnoty jako jsou rodinná soudržnost, ctnost, a povědomí o něčem, co sahá dál za přízemní materiální požitky, zatímco naše, západní kultura se stala slepě hédonistickou, zahleděnou do sebe, nihilistickou, cynickou a ztratila tedy svůj civilizační raison d’etre. Islám je sebevědomý, jeho nositelé jsou za svou pravdu ochotni nasazovat životy, a jejich kultura je tedy tou, která má potenciál dále se rozvíjet a přetrvat - narozdíl od naší, která prý jakékoliv ideály, za něž bychom byli ochotni nasazovat své životy, již dávno ztratila. Chceme-li se tedy zachránit, měli bychom se vrátit k osvědčeným hodnotám křesťanské civilizace.

Tento postoj však není o nic méně zhoubný, než cesta, jakou se nám snaží vnutit multikulturalisté. Člověk má svobodnou vůli, a může si tedy zvolit jakákoliv hodnotová kritéria - třeba i naprosto mylná. Jestliže konzervativní mystikové volají po návratu k duchovním hodnotám křesťanství a snaží se v nich spatřovat jakýsi základ západní civilizace, zakládají svá stanoviska na neobjektivním úsudku. Ve skutečnosti je Západ tím, čím je proto, že včas odvrhl principy křesťanství a vykázal jej na periferii kulturního prostředí. Od renesance udává západní vědu, hospodářství a politiku nikoliv ponížené vzhlížení k nadpřirozeným, smysly ani rozumem neuchopitelným jevům, jejichž původ je mimo naší realitu, někde v dokonalém, platónském světě forem, ale naopak pevné přimknutí k racionalitě.

Je sice pravdou, že islámská kultura byla po jistou dobu otevřenější a progresivnější, než evropské křesťanství. Přijala totiž mnohé z učení antických filozofů, zejména Aristotela, a islámští učenci tyto zdroje skutečně pečlivě studovali. Záhy si však uvědomili problém: neslučitelnost rozumu a náboženské víry. Tento problém nakonec vyřešil islámský filozof Al-Ghazálí: podstatu pravdy nepoznáváme rozumem, ale osvícením od boha, dosáhnutím mystické kontemplace a odvržením našich smyslů a racionálního uvažování. Tím si nad sebou islám podepsal rozsudek smrti. Z kultury, která snad, jestliže by místo mystiky zvolila rozum, měla šanci dospět k podobné éře renesance, jaké se později dočkal křesťanský svět, když stejnou dichotomii mezi vírou a rozumem vyřešil správně, zůstalo jen to, čeho jsme svědky dnes: středověké primitivní barbarství.

Jenomže Západ dnes stojí na stejné křižovatce. Pod vlivem našich intelektuálních autorit pomalu opouštíme rozum a uchylujeme se k cynické představě o neexistenci objektivní pravdy a nemožnosti jejího poznání, nebo k nejrůznějším formám mysticismu - nejenom ke křesťanství, ale třeba i k novopohanským kultům, environmentalistickým náboženstvím, buddhismu - a ti nejhorší si nakonec mnohdy zvolí i islám.

Ti, kteří si přejí, aby se Západ vrátil ke křesťanským hodnotám, volí pouze jinou cestu do pekel - narozdíl od multikulturních a egalitářských nihilistů sice uznávají hierarchii hodnot, ale za jejich zdroj pokládají nikoliv racionální úsudek založený na automaticky platných datech získaných smyslovým vnímáním, ale nadpřirozená vnuknutí a slepé následování tradic. Konzervativní mystikové nás společně s multikulturalisty a egalitáři nabádají, abychom odvrhli svůj rozum.

Člověk si však nemůže dovolit rezignovat na svou schopnost poznávat realitu kolem sebe a na tomto poznání potom stavět své hodnotové soudy. Pokud by se takto člověk choval v každodenním životě, nebude schopný udržet se naživu - ani biologicky, ani ve smyslu toho, jak má vypadat život lidské bytosti. Jestliže je objektivně hodnotnější to, co v dlouhodobém měřítku prospívá lidskému životu, zatímco nulovou hodnotu představuje to, co lidský život ničí, potom rozhodneme-li se nehledat objektivně správný hodnotový a etický systém, kterým bychom řídili náš život, vystavujeme v každém okamžiku nesmírnému nebezpečí.

Motorem multikulturalismu je altruistická etika, morálka sebeobětování, která jako nejvyšší dobro vyzdvihuje soustavné obětování vyšších hodnot za hodnoty nižší nebo nulové. Altruismus pracuje nejen na úrovni materiálních hodnot, ale samozřejmě nejprve na úrovni myšlení. Domníváte se snad, že je naše, západní kultura hodnotnější, než kultura Křováků? Obětujte svůj úsudek, říkají multikulturalisté ve shodě s altruistickou etikou. Přijměte tezi, že hodnoty nelze rozpoznávat a vzájemně porovnávat! Obětujte nejen své vlastní hodnoty, ale i to, co je vůbec předpokladem pro to, abychom nějakých hodnot mohli dosahovat: vlastní nezávislý rozum.

Rozhodneme-li se nehodnotit charakteristiky jednotlivých kultur a jejich vzájemnou kompatibilitu, a připustíme bezmyšlenkovitě jejich vzájemné mísení, potom to v konečném důsledku nemůže znamenat nic jiného, než že všechny objektivně dobré charakteristiky hodnotnější a vyspělejší kultury budou soustavně narušovány a ničeny anti-hodnotami jiných kultur. Už tím, že jsme připustili, že takové mísení může přinést nějaká pozitiva (pro koho vlastně?), automaticky tím negujeme vše dobré, co obsahuje kultura, jež se má ve jménu multikulturalismu otevřít přijetí cizích, třeba i naprosto protichůdných civilizačních aspektů.

Protože primitivnější kultury jsou v podstatě neschopné se nad svou zaostalost povznést (byly-li by toho schopné, byl by u nich patrný nějaký civilizační posun k lepšímu), bude se nejspíše hodnotnější kultura přibližovat té méně hodnotné, než aby tomu bylo naopak. Hodnoty Západu tak budou postupně nahlodávány a rozrušovány, až do okamžiku, v němž se Západ ocitne na úrovni primitivního barbarismu. To je konečným, vrcholným cílem nepřátel západní civilizace. A současná invaze imigrantů, vesměs vyznávající kulturní rámce neslučitelné s naší západní kulturou, jim přichází velice vhod.

(Pokračování. První část si můžete přečíst zde. Celý článek ke stažení ve formátu PDF)