Den daňové svobody letos připadl na 29. května. Zastánci malého státu, svobody a trhu si v tento den připomínají, jak vysoká míra zdanění je na nás všechny uvalována: bezmála polovinu roku pracujeme pro nenasytný státní aparát.
Podle některých však máme být rádi: jsme prý solidární!
Například se takto vyjádřil bývalý ministr proti lidským právům pan Jiří Dienstbier. Na svém facebookovém profilu poznamenal, že "dnes je 'svátek' těch, kteří omezeně měří svoji svobodu mírou zdanění." Den daňové svobody je podle něj "oslavou nedostatku společenské solidarity."
Prokázat takovou míru pojmového chaosu v pouhých dvou větách dokáže málokdo! Takže si v tom udělejme konečně pořádek.
Předně si vyložme samotný pojem solidarita. Je to mimořádná a jednorázová pomoc někomu, kdo se ocitne v životní tísni, zoufalé osobní situaci, v níž mu hrozí bezprostředni nebezpečí smrti či zásadního poškození jeho života ať už z důvodu nepředvídatelných událostí, jako je živelná katastrofa nebo neočekávaná nemoc, nebo z důvodu útoku někoho třetího, zločince, podvodníka. A kromě toho, osoba, vůči které se dopustíme aktu solidarity, si takovou pomoc musí zasloužit, musí jí být hodna. Jde v první řadě o dobrovolně vyjádřený vztah potřeby a pomoci - nikoliv však potřeby na straně trpícího, ale potřeby na straně dárce, který sám pečlivě zvažuje a vyhodnotí, zda chce nebo nechce pomoci. Takto pojatý akt solidarity je ve své podstatě racionálním a egoistickým činem.
Solidarita naproti tomu není soustavný závazek, není to bianko šek, kterými lidé v nouzi mávají před obličejem ostatním lidem a dožadují se jakéhosi svého nároku. A už vůbec nelze solidaritu vynutit násilím - i kdyby toto násilí bylo posvěceno státem. V takovém případě jde o prachsprostou loupež, a zda se jí dopustí lupič někde v ztemnělém průchodu nebo výběrčí daní je již z morálního hlediska podružné. Takto pojímaná solidarita je založena na iracionální a sebevražené etice altruismu, která považuje nouzi za jakousi metafyzickou danost reality, a soustavné sebeobětování za morální imperativ - jenž však nejde sledovat do důsledků, protože obětovat se zcela a důsledně znamená v konečném důsledku vzdát se svého vlastního života.
Altruisté, vidí kolektiv, společnost, jako skutečnou existující entitu, nadřazenou jednotlivci. Kolektiv je pro ně jediným a absolutním zdrojem morálky, zatímco jednotlivce pokládají za automaticky zkaženého, neschopného poznávat realitu a nezávisle jednat. Jednotlivec má být cele obětován údajným nárokům kolektivu. Jeho životní cíle a potřeby jsou méně než nepodstatné - protože on sám, jednotlivec, je pro altruistu nepodstatný. Tzv. společenská solidarita je v pojetí altruistů kolektivistickým konstruktem, jenž má vyjadřovat jednání společnosti, která se nezávisle na jednotlivci chová solidárně - na jeho náklady.
Akt solidarity nemůže být něco "společenského". Společnost je pouhou abstrakcí, nikoliv bytostí, která by byla schopna samostatně jednat, a dopouštět se tak aktu solidarity nebo být jejím příjemcem. Existují vztahy pouze mezi jednotlivci, a tedy i solidarita může být pouze vztahem dvou jednotlivců: darujícího a obdarovaného.
Solidaritou je přispět na léčbu pro syna kolegy, který je těžce nemocný a je mu v současném socialistickém zdravotnictví bráněno dostat péči, kterou kterou potřebuje.
Solidaritou však není nechat si ukrást peníze bandou Dienstbierů, kteří je pak přepošlou muslimským imigrantům, spřáteleným neziskovým organizacím nebo poskytnou Agrofertu ve formě dotací!
A co pojem svoboda? Podle pana Dienstbiera ji snad "omezeně" poměřujeme mírou zdanění. To je omyl. Svoboda je absence iniciace násilí. A stát se na nás dopouští mnohem většího násilí, než pouze daňové loupeže. Všechny možné regulace, zásahy do našich životů, příkazy, kde smíme či nesmíme v soukromých budovách kouřit, koho smíme či nesmíme zaměstnávat, nebo zda smíme na svém vlastním pozemku porazit strom - to všechno tvoří pestrou mozaiku státního násilí, kde daně jsou pouze jedním, třebaže velmi podstatným dilkem.
Stát vůči nám iniciuje násilí každý den - svoji svobodu, tedy spíše úbytek naší svobody, tedy nelze poměřovat jen mírou zdanění, ale vším, čeho se iracionální stát plný mocichtivých latentních diktátorů na nás dopouští. Hájíme-li svobodu jednotlivce, přejeme si tedy nejenom co nejnižší daně, ale i co nejméně dalších státních zásahů do našich životů - tedy přesný opak toho, jak si ideální svět představuje bývalý ministr proti lidským právům pan Dienstbier.
