Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Turecko na cestě k novému osmanskému chalífátu

18. 04. 2017 14:10:41
Referendum v Turecku posílilo postavení prezidenta Erdogana a zasadilo tak další ránu tamnímu už tak dost vratkému sekulárnímu systému. Erdogan se v podstatě stal novým islamistickým chalífou.

Nejde ani tak o to, zda je turecké referendum výsledkem jakéhosi demokratického procesu, vůle tureckých občanů, a zda tudíž vyjadřuje jejich podporu současnému prezidentu - ostatně výsledek referenda byl velmi těsný, a žádný jednoznačný politický postoj turecké veřejnosti z něj vyvozovat nelze. Čísla však platí a poskytují prezidentu Erdoganovi posvěcení jeho dalších kroků a těsný výsledek zcela jistě nebude pokládat za signál k umírněnosti.

Ačkoliv samotný mechanismus referenda lze pokládat za demokratický (třebaže už se ozývají hlasy o manipulacích), to, co umožňuje, bude spíše popřením demokracie - už proto, že Turecko pod Erdoganovou vládou základní nutnou charakteristiku demokracie popírá: právo být opozicí a vyjadřovat nesouhlas. Stát, kde jsou opoziční politici a nepohodlní novináři zatýkáni (za posledních 15 let 23 zabitých novinářů a 79 uvězněných) a demonstrující občané rozháněni vodními děly, nelze považovat za plně demokratický, a za svobodný už vůbec ne - a je s podivem, jak hladce taková politika Turecku prochází, zvláště v kontrastu ku všeobecnému mezinárodnímu rozhořčení nad podobnou praxí v Rusku.

Cílem Erdoganovy politiky je vytvořit z Turecka mezinárodního vůdce jeho regionu i celého islámského světa a v podstatě obnovit turecký vliv v síle bývalé osmanské říše - což byl ve své podstatě nejbrutálnější chalífát tehdejšího světa. Má k tomu nejlepší předpoklady. Narozdíl od Saúdské Arábie i Íránu platí Turecko za spolehlivého spojence, s nímž nikdy nebyly navenek žádné problémy a řádně plnil své závazky v rámci NATO. Turecko má nálepku civilizované, západně orientované, a stále ještě sekulární země. Přesto však hraje svoji vlastní hru a podporuje, mimo jiné, Islámský stát proti sekulárnímu (třebaže autoritářskému) režimu prezidenta Asada, útočí na kurdské bojovníky, kteří vzdorují džihádistům IS, podporuje palestinské hnutí Hamas a různé odnože Islámského bratrstva v Africe i na Blízkém východě. Nelze se tomu divit - Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje v podstatě vznikla spojením stran a hnutí se silným napojením na Muslimské bratrstvo a na jeho tureckou pobočku Milli Görüs.

Prezident Erdogan se dlouhodobě snaží ovlivňovat politické dění v Evropě, zasahovat, vměšovat se, klást si nároky - a vychází mu to. Např. v loňskému roce na Erdoganům nátlak schválila kancléřka Merkelová soudní stíhání televizního komika Jana Böhmermanna za údajné zesměšňování tureckého prezidenta. Tureckou menšinu v evropských zemích, zejména v Německu, vidí Erdogan jako svoji pečlivě budovanou kolonizační armádu. Turkové v EU by, dle jeho slov, měli mít co nejvíce dětí - a pak jim bude patřit budoucnost Evropy. Nadto hrozí, že znovu nechá do Evropy proudit statisíce muslimských migrantů.

Posílení moci posvěcené demokratickým procesem referenda je jen dalším dílkem do mozaiky. Co bude následovat? Další referendum, jehož prostřednictvím turečtí občané umožní odsuzovat Erdoganovy politické odpůrce k smrti? Lze to očekávat.

Máme zde zemi, která pod vedením svého prezidenta postupně demontuje sekulární politický systém a nevyhnutelně směřuje k nějaké formě teokratické totality, a zároveň se chová sebevědomě a výbojně vůči Západu - zatímco západní státy ji tvrdošíjně pokládají za svého partnera a spojence.

Tento pohled na Turecko je nutné přehodnotit: Turecko je spíše soupeřem, nikoliv spolehlivým partnerem, s nímž bychom sdíleli hodnoty a cíle. Prezident Erdogan má cíle své vlastní - a lze se právem obávat, že jsou s hodnotami a cíli nositelů západní kultury v příkrém rozporu.

Místo toho se však vládci EU s Tureckem pokoušejí normálně jednat a ukazují svoji slabost a ohebnost. Turecká snaha vymoci si na EU výhody a speciální zacházení, třeba s použitím výhrůžek a vydírání migrační vlnou, nenachází na straně evropských politiků patřičnou odezvu. Jestliže lze Turecko pokládat za nově se etablujícího islamistického hegemona, západní země vůči němu projevují stejnou míru ustrašenosti, díky které se dříve staly tak silnými zeměmi Írán a Saúdská Arábie, v jejichž režii se dnes odehrává kulturní i násilný džihád islámských fanatiků vůči Západu.

Podobně lze pohlížet i na turecké členství v NATO. Jestliže je dnes Turecko kryptototalitním státem, na jakém principu lze jeho členství obhájit? Argumentace důležitou strategickou polohou vůči Rusku je podle mého názoru velmi slabá. Jestliže důvodem vzniku NATO byla snaha o zadržení mocichtivé a rozpínavé totalitní ideologie - tedy komunismu - čím lze obhájit členství země, která se sama začíná definovat totalitní ideologií - tedy v případě Turecka islamismem? Zůstane-li Turecko členem NATO, znamená to, že ostatní členské země jeho politické a ideologické ukotvení pokládají za přijatelné a jeho samého za spolehlivého vojenského spojence?

Co tedy znamená výsledek tureckého referenda pro nás, pro Českou republiku? Závěry jsou jednoznačné. Tlak Turecka vůči Západu a zejména slabé EU bude bezpochyby pokračovat se stále větší razancí a nekompromisním sebevědomím. Turecko se stane, po Íránu a Saúdské Arábii, dalším státem prosazujícím na mezinárodním poli islamismus jako životaschopný a progresivní politický směr, třebaže jeho cesta k islamismu a konkrétní politika bude nejspíš na první pohled civilizovanější, než co si představíme pod islamismem prosazovaným Saúdy nebo íránskými ajatolláhy.

Budeme-li i nadále členy EU, podílíme se tak automaticky i my na jakýchkoliv projevech appeasementu vůči turecké mocichtivosti, a zároveň je i vůči nám namířen turecký nátlak, aniž bychom byli schopni, proti politkům jako je Merkelová či Juncker, prosadit a obhájit opačný postoj. Kyselé ovoce ustrašené politiky EU tak nevyhnutelně sklidíme i my. Přibývá tím další pádný důvod k co nejrychlejšímu opuštění EU.

V případě našeho vztahu k Turecku v rámci NATO je to o něco složitější. Protože NATO je účelovým vojenským uskupením, nikoliv institucí s nějakými dlouhodobými politickými ambicemi, naše členství v NATO je určeno účelem jeho existence. A tedy si musíme položit otázku, zda členství v NATO zvyšuje naši obranyschopnost a zajišťuje nám bezpečí před případnou agresí zvenčí. Znamená NATO obranu západních hodnot před vojenským útokem nositelů hodnot opačných? Je třeba se obávat ruské rozpínavosti? A islámské rozpínavosti? A pokud nás má NATO chránit před případnou ruskou agresí, zatímco obrana před islamistickou agresí bude značně ztížena, vzhledem k tomu, že druhá nejsilnější armáda NATO podléhá islamistickým politikům, k čemu takové obranné společenství je?

Situace nabízí pouze dvě východiska: buď se podaří Turecko z NATO vyloučit, což je však velmi nepravděpodobné, vzhledem k jeho poloze vůči Rusku, nebo je načase naše vlastní členství v takovém svazku, v němž druhého nejsilnějšího člena představuje islamistická despocie, důkladně přehodnotit a znovu si spočítat všechna pro a proti.

Prezident Erdogan, jehož americký expert na islám Daniel Pipes charakterizuje jako "islamistu druhé generace, chytřejšího a dlouhodobě nebezpečnějšího než byl Bin Ládin", dobře ví, co chce, a pokud Západ neopustí svoji sebezničující politiku appeasementu vůči islamismu, nebude mu prakticky nic stát v cestě.

Politiku prezidenta vládnoucí nejsilnější armádou v této části světa a mezi jehož výroky patří např. "není žádný umírněný islám a radikální islám, je pouze islám", nebo "mešity jsou naše kasárny, minarety jsou naše bajonety, a věřící jsou naše armáda", pak dříve či později, pocítíme i sami na sobě.

Autor: Luboš Zálom | úterý 18.4.2017 14:10 | karma článku: 38.87 | přečteno: 3126x

Další články blogera

Luboš Zálom

Jak je to vlastně s tím islámem, a co můžeme dělat

Islamismus, či jinak řečeno politický islám (přičemž islám samotný je zároveň politickým systémem) je bez větší nadsázky středověký, barbarský myšlenkový a politický systém, jedna z vážných hrozeb naší západní kultuře.

16.10.2017 v 9:10 | Karma článku: 20.05 | Přečteno: 587 | Diskuse

Luboš Zálom

Venezuelskou cestou jak po másle

Socialistický premiér Sobotka vyzval Specializovaný finanční úřad, aby prověřil růst ceny másla na našem maloobchodním trhu. Jenomže ve skutečnosti jde především o máslo na Sobotkově hlavě.

29.9.2017 v 13:42 | Karma článku: 35.02 | Přečteno: 871 | Diskuse

Luboš Zálom

Nigel Farage v Praze: následujme příkladu Brexitu

Včera navštívil Prahu britský politik, europoslanec za UKIP, Nigel Farage. Připomněl ve svém projevu českým euroskeptikům, že snaha na znovuzískání suverenity na bruselském politickém molochu má smysl.

22.9.2017 v 13:46 | Karma článku: 38.48 | Přečteno: 1303 | Diskuse

Luboš Zálom

Nařídí nám skauti bobříka mlčení?

Pod pojmem skaut už si dnes nesmíme představit chlapce, o nichž jsme si četli v románech Jaroslava Foglara. Dnešní skaut začíná být spíše než cokoliv jiného etalonem nadšeného levicového aktivisty.

18.9.2017 v 13:14 | Karma článku: 38.61 | Přečteno: 1547 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Pavel Ponec

Demokracie je, když lidé zvolí svobodně co chci já

Alespoň tak vyzněly názory většiny politických lídrů tak zvaných demokratických stran ohledně referenda pro vystoupení z EU v poslední debatě na obrazovkách TV.

20.10.2017 v 22:58 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 41 | Diskuse

Adam Mikulášek

Proč nechci euro

Není to ani tak proto, že nějak emocionálně lpím na koruně, již jsme zdědili po Rakousku-Uhersku. Mé důvody jsou ryze praktické, ať v ekonomické nebo politické rovině.

20.10.2017 v 19:11 | Karma článku: 23.02 | Přečteno: 657 | Diskuse

Karel Trčálek

Václav Klaus už zase volí Václava Klause!!!

Dějiny se opakují ve spirále. Dialektika dějin je neúprosná a tak nám zase zasedne ve sněmovně Václav Klaus. Poprvé to byla fraška, co to bude teď?

20.10.2017 v 18:26 | Karma článku: 8.55 | Přečteno: 208 | Diskuse

Jan Dvořák

Sociální garsonka jako hůl na Neovlivnitelného Janečka

Zbytečným přeceňováním osudovosti těchto voleb, jestliže ty příští, jistě osudovější, se budou konat nejpozději za čtyři roky, vytvářejí média umělou clonu, přes níž nevnímáme příkoří všedního dne, páchaná na spoluobčanech.

20.10.2017 v 18:08 | Karma článku: 13.18 | Přečteno: 367 | Diskuse

M. K. Pijáček

Volby jsou na …

Pokud zastáváte podobné stanovisko a k volbám nejdete, dám vám jednu radu. Po volbách laskavě držte hubu, poněvadž to bude jen a jen vaše vina, že dopadly, jak dopadly.

20.10.2017 v 17:48 | Karma článku: 14.04 | Přečteno: 286 | Diskuse
Počet článků 167 Celková karma 34.82 Průměrná čtenost 2847

Jsem zastánce svobody jednotlivce a laissez-faire kapitalismu a hlásím se k odkazu myslitelů jako byl Ludwig von Mises, Murray Rothbard nebo Frederic Bastiat. Především jsem však stoupencem filozofie Objektivismu americké filozofky a spisovatelky Ayn Randové, podle mě nejvýznamnější obhájkyně svobody jednotlivce a kapitalismu. Od začátku 2014 člen Strany svobodných občanů, předseda středočeského krajského sdružení, lídr berounské kandidátky Svobodných do městského zastupitelstva v roce 2014 a lídr koalice Svobodných a Soukromníků pro volby do středočeského krajského zastupitelstva pro rok 2016 a středočeský lídr do parlamentních voleb 2017. Dále mě lze charakterizovat jako příležitostného cyklistu, malíře, berounského patriota, příznivce jazzu a art-rocku a špatného hráče billiardu.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.