Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Komunismus není strašák ale čiré zlo

23. 11. 2012 14:02:46
Novopečený senátor a nově i bývalý prezidentský kandidát Tomio Okamura je známý tím, že dělá co může, aby byl vidět. Vystupuje v televizi, účastní se zábavných estrád, a komentuje, ve snaze zavděčit se všem, kdeco. I jeho poslední článek není nic zvláštního. Na první pohled sice může Okamurovo rozjímání nad demokratičností komunismu a dojemné rozplývání se nad oběťmi, které museli komunisté přinést, abychom si my dnes mohli užívat osmihodinové pracovní doby, zdravotního pojištění, práva na stávku a podobných vymožeností kolektivismu, působit jako něco nepatřičného, co snad normální člověk nemůže myslet vážně. Jenomže pan Okamura není zas tak hloupý. Dobře ví, že významná většina lidí je stejného mínění: komunismus je krásná, přímo nádherná myšlenka - pouze ji pokazili zlí lidé.

Pan Okamura se samozřejmě mýlí - a je naprosto jedno, jestli opravdu věří, že komunismus je ve své teorii ctnostný, nebo jestli jen zahrál na notu blízkou srdci onoho příslovečného "obyčejného člověka".V jeho článku jsou správně snad jenom předložky a spojky. Začněme tedy u základní myšlenky: je komunismus opravdu vnitřně dobrý?

Mezi teorií a praxí neexistuje ve skutečnosti žádný protiklad. Je-li nějaká ideologie dobrá, tedy odpovídající tomu, jak mají lidé žít, budou i její projevy kladné. Naopak pokusíme-li se uvést v život ideologii, která je už ve své teorii nekompatibilní s přirozeností lidské bytosti, nemůže to skončit dobře. Hrůzy komunistické a nacistické diktatury, dvou nejvarovnějších příkladů, kam vede cesta kolektivismu, jsou naprosto v souladu s tím, jaké jsou tyto ideologie ve své teorii. Kolektivismus hlásá, že individualita je nedůležitá a podřadná ve srovnání s celkem - s třídou, národem nebo rasou. Ve jménu tohoto celku se mají lidé obětovat, a pokud nejsou ochotni obětovat se dostatečně, musejí být k obětem donuceni třeba i násilím. Tak ovšem lidé žít nemohou - každý člověk má svůj život a musí sledovat své vlastní hodnoty k jeho udržení. Společnost naproti tomu žádné hodnoty zastávat nemůže - je pouhou abstrakcí, sumou jednotlivců, nikoliv jednající a hodnotící bytostí. Každá ideologie, jež počítá s existencí nadřazené entity - a je v podstatě jedno, zda má jít o třídu, rasu, národ nebo třeba nadpřirozené božstvo - popírá základní bázi, na níž mohou lidé fungovat: vlastní já.

Může existovat dobrovolně udržovaný, extrémní kolektivismus, jenž by se nemusel uchylovat k násilí, protože všichni jednotlivci by s ním souhlasili? Samozřejmě může, ale pro pana Okamuru to není žádný výhra. Pokud by se obtěžoval nastudovat si historii, věděl by, že takové pokusy už tady byly, ale, narozdíl od Okamurových falešných představ, nefungovaly. Dobrovolné komuny totiž mohou v zásadě vést jen ke třem cílům. Je-li komuna udržována na základě kulturních zvyklostí, jako tomu může být u primitivních, divošských kmenů, je taková komuna odsouzena k ubíjející stagnaci, v níž může setrvat stovky let, aniž by se život jejích členů jakkoliv zlepšoval. Skutečně pan Okamura pokládá indiánské "komuny" jako něco životaschopného? Pokud ano, měl by si už pomalu začít balit kufr.

Jestliže vznikne dobrovolná komuna jako pokus víceméně vyspělých, civilizovaných lidí, pak se zákonitě musí dříve nebo později rozpadnout. Skončily tak například snahy Roberta Owena se založením "spravedlivé" osady New Harmony. Protože mottem každého podobného projektu musí být heslo "každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb", schopnější a pilnější lidé začnou dříve nebo později z komunity prchat, protože je jednoduše nebude bavit dělat na ty, kteří se nesnaží. Nebo přestanou využívat svých schopností naplno. Komunita pak skončí skutečně "spravedlivě" - všichni budou jednotně a nerozdílně sdílet svoji neschopnost a lenost. A že mají možnost o všem hlasovat? Co na tom! Jaký efekt asi může mít všeobecné hlasování neschopných a líných?

Třetí alternativa nastane tehdy, má-li autorita, jež stojí u vzniku komuny, dostatek moci k tomu, aby mohla nespokojencům bránit v útěku. Následky by se pak v podstatě nelišily od praktických projevů jakékoliv kolektivistické diktatury, jakou lidstvo dosud zažilo. Schopní nemají možnost utéct, jejich individualita je svázána a motivace zašlapána. Vedoucí moc musí centrálně plánovat každý aspekt života jednotlivců, nařizovat pracovní zařazení, přikazovat, co se bude vyrábět. A jak se centrální plánování projevuje v praxi, o tom není třeba se zmiňovat. Komuna, v níž bude individuální zájem ponížen ve prospěch celku, tedy nikdy nemůže vést k ničemu jinému, než k naprostému materiálnímu úpadku a navíc k větším či menším projevům násilí ze strany autority. To má být Okamurův ideál?

Pan Okamura považuje komunismus za nejdemokratičtější systém, jaký si lze představit. To za prvé není pravda - a lze to doložit jak poukazem na historii tak na díla teoretiků - a za druhé i kdyby to pravda byla, o morálnosti nebo funkčnosti komunismu to nevypovídá vůbec nic. Demokracie totiž není nic jiného než vláda většiny. Je obrovským omylem ztotožňovat demokracii se svobodou. Naopak, demokracie je se svobodou v protikladu. Jestliže většina rozhodne všelidovým hlasováním, že je zapotřebí znárodnit živnostníky, je to demokratické? Bezpochyby ano. Základní podmínka, tedy většinové rozhodnutí, byla splněna. Je to však v souladu s principy svobody? Bezpochyby ne. Svoboda stojí mnohem výš, než mlhavý ideál všelidového hlasování o všem možném. Jestliže si většina zvolí diktaturu, bude to demokratické - a často se právě tak dostávají diktátoři k moci. Anebo možná právě tohle považuje pan Okamura za něco pozitivního? Byl by pro tyranii, vítal by ji, a uznal jako správnou, byla-li by pro ni většina obyvatelstva? Koneckonců, drtivá většina občanů ve volbách hodí do urny lístek straně, která svoji politiku staví na kolektivismu. A je už celkem jedno, jestli má ve znaku modrého ptáka, oranžovou růži nebo třešně. Komunisté skutečně sedí v českém parlamentu proto, že byli demokraticky zvoleni, to však jejich ideologii v žádném případě nemůže morálně legitimizovat, i když si možná pan Okamura myslí opak. Zlo zůstane vždycky zlem - i když jej bude následovat většina.

Podle pana Okamury máme dnes občanskou rovnost a svobodu právě díky komunardům a jim podobným, díky revolucionářům, dělnickým vůdcům, nebo idealistům jako byl Gracchus Babeuf nebo Robert Owen. Nevím, kde to vlastně pan Okamura žije. Možná je obtížné sundat si růžové brýle, ale je zapotřebí si uvědomit, že my přece dnes svobodu ani občanskou rovnost nemáme! Svoboda není nic jiného než absence iniciace násilí - a stát se na nás násilí dnes a denně dopouští, a to v nesrovnatelně vyšší míře, než tomu bylo v dobách revolucionářů, jež pan Okamura tak obdivuje. Nikdo se nesnaží tvrdit, že 19. století bylo ideálem svobody. Samozřejmě nebylo. Stát se dopouštěl mnoha neospravedlnitelných zásahů, kterými narušoval svobodu jednotlivce - stejně jako tak činí dnes, pouze dnes tak činí mnohem častěji a bezostyšněji a my si bez dovolení státu nesmíme pomalu ani umýt ruce (to vlastně není ani tak velká nadsázka, když stát reguluje distribuční sítě pitné i užitkové vody...). Svobodu buď máme nebo nemáme, je nedělitelná. Neexistuje nic jako poloviční nebo čtvrtinová svoboda. Je možné pouze konstatovat, že zatímco lidé v 19. století byli ideálu svobody téměř na dosah, my jsme od něj nepředstavitelně daleko.

A za tuto naši nesvobodu, třebaže dnes ji můžeme označit, narozdíl od jiných časů nesvobodu, jež české země v minulém století zažily, za konejšivou, pečující a starostlivou, což ji samozřejmě nečiní o nic méně zlou a neospravedlnitelnou, skutečně vděčíme i těm revolucionářům a dělnickým buditelům, nad nimiž se dojímá pan Okamura.

Máme se jim prý klanět za to, že prosazovali sociální práva, bezplatné školství, právo na stávku? Ale fuj! Máme jim prý být vděčni za to, že si vymohli všeobecné sociální a zdravotní pojištění? Ale dvakrát fuj! Buď chceme svobodu - a tedy i naprostou smluvní svobodu a sousedovu peněženku pokládáme za nedotknutelnou - anebo ji nechceme, a pak budeme lidem přikazovat, s kým mají jednat a do sousedovy peněženky si sáhneme, kdykoliv se nám zamane. Není nic mezi tím. A jestliže někdo hájí přisvojení si cizího majetku, je úplně jedno, jestli tak učiní sám nebo jestli si z pohodlnosti nebo ustrašenosti raději zvolí do parlamentu gangstery, kteří vyluxují sousedovu peněženku za něj a ještě mu nádavkem přikáží, co smí nebo nesmí vyrábět.

Ať si pan Okamura tvrdí co chce, ale takoví lidé si nezaslouží obdiv a úctu. A nezaslouží si ji ani sám pan Okamura, mimo jiné i za svou naprostou neznalost historie a ekonomie, nebo za vědomou manipulaci fakty. To, co se dnes pokládá za sociální práva, vůbec nezajistily státní intervence, nýbrž postupný růst bohatství celé společnosti, jemuž musela nejprve předcházet akumulace kapitálu a posléze pak jeho investování. A to za účelem zisku, nikoliv za účelem pomáhání ostatním lidem. Vezměme si například dětskou práci - tu se snažily odbory všemožně potlačovat a prosazovaly její zákaz. Nikoliv ovšem proto, že by odborářům ležely na srdci osudy ubohých dětí, kteří kvůli práci nemohou chodit do školy a užívat si bezstarostného dětství. Nešlo jim o nic jiného, než o omezení konkurence. Nakonec ale dětskou práci v Evropě a Americe nevymýtily zákazy, ale prostý fakt, že lidé byli už dostatečně bohatí a mohli si dovolit ten luxus poslat děti místo práce raději do školy. Jestliže by byl zákaz dětské práce prosazen hned od začátku, výsledek by byl smutný: žádné školy a bezstarostné hry, ale smrt hladem - protože tehdejší úroveň tehdejší produkce nebyla prostě schopna nezaměstnané děti uživit.

Jestli dnes máme ještě nějakou šanci na svobodu, vděčíme za to úplně jiným lidem, než které obdivuje pan Okamura. Myslitelé jako Frederic Bastiat, Ludwig von Mises nebo Ayn Randová, to jsou ti, kteří si jako skuteční průkopníci svobodné společnosti zaslouží náš obdiv a úctu. A následování.

Podle pana Okamury se však zastánci svobody a trhu dopouštěli nechutných zločinů a neštítili se ani vraždění svých odpůrců, ale dnes se na ně již můžeme dívat s odstupem mnoha desetiletí a jsme tedy schopni jejich činy vidět v širších souvislostech, jako něco, co nakonec prospělo dobru. Za příklad nám má sloužit francouzská revoluce, která přinesla nové pojetí občanských práv a rovnosti, ale zároveň se zvrhla v jednu z nejstrašnějších tyranií evropských dějin, nebo pařížská komuna, která také nebyla ničím jiným než diktaturou proletariátu, a pouze proto, že trvala jen 72 dní, nedostala dost času aby povraždila víc než jen 64 lidí. Proto bychom, lze z Okamurových slov vyvodit, měli podobně střízlivě hodnotit i zločiny komunistů. Vidět je jako pouhé přehmaty nebo nutnou dějinnou daň za to, že si dnes můžeme užívat sociálních práv. To je samozřejmě naprosto šílená konstrukce. Francouzští revolucionáři vůbec nehlásali svobodu jednotlivce, naopak, vůbec nebyli schopni práva jakkoliv definovat a založit tedy revoluci na správných základech. Zákonitě pak revoluce musela přejít v tyranii a naprosté popření existence přirozených práv. Přirozená práva - život, svoboda, a hledání vlastní cesty ke štěstí - jsou jediným konceptem práv, který má smysl. Vše ostatní je pouhou více či méně fantastickou konstrukcí. Koneckonců, revoluční heslo "rovnost, volnost, bratrství" je ve své podstatě nesourodým slepencem. Chceme-li totiž vynutit ve společnosti "rovnost" a "bratrství", nemůžeme mít volnost. Jestli si snad někdo později vzal revoluční ideje za základ, na němž postavil pravdivější koncept svobody, není to zásluha francouzské lůzy ani těch, kteří jí manipulovali, ale pouze a jen těch myslitelů, kteří dospěli ke správnému závěru.

Nekádrujme slušné lidi, nabádá pan Okamura. I mezi komunisty prý mohou být slušní a poctiví lidé, kteří chtějí pomáhat ostatním a v žádném případě nebaží po třídním boji. Může být vůbec komunista slušný člověk? A co když bychom se zeptali na nacisty? Může být nacista slušný člověk? Pokud si pan Okamura myslí, že bychom se na členy komunistické strany neměli automaticky dívat jako na lumpy a ničemy, nebo přímo na potenciální vrahy a lupiče, měl by nabádat ke stejnému přístupu i u vyznavačů nacismu. Obě ideologie, nacismus i komunismus, jsou totiž v jádru naprosto totožné - pouze nacisté výslovně nevycházejí z Marxe (ačkoliv Hitler sám Marxovu ideologii v podstatě obdivoval). Obě ideologie hlásají nadřazenost celku nad individualitou, obě volají po obětavé práci ve jménu společnosti. Obě chtějí, aby stát zabezpečoval základní lidské potřeby a reguloval všechny aspekty hospodářství. Pouze nacismus má tu smůlu, že prohrál válku - třebaže, porovnáme-li si oběti nacismu a komunismu, tak nacisté mohou komunismu jeho vražednou efektivitu jen tiše závidět. Přesto je komunismus pokládán za ušlechtilou myšlenkou zkaženou lidmi, zatímco nacismus je (správně) hodnocen jako zlo se vším všudy. Možná kdyby se nacistům nějakým zázrakem povedlo 2. světovou válku vyhrát, a byli by to naopak komunisté, kdo by ztratil nálepku lidumilů, kteří to v zásadě myslí dobře, obdivoval by dneska pan Okamura Horsta Wessela nebo Gabriela d'Annunzia.

Samozřejmě, pan Okamura není komunista, to bychom mu křivdili. Svou ideologií se nachází v podstatě na stejné lodi jako ti, které obviňuje z krátkozraké a neférové ostrakizaci komunismu. Zatímco ostatní politici se pohoršují nad tím, jakou nehoráznost pan Okamura napsal, ve skutečnosti jsou jen méně upřímní a dovedněji své názory skrývají - jsou to však stejní kolektivisté, a nehraje zas tak velkou roli, že by prozatím nechtěli znárodňovat nebo vraždit své oponenty. Je pravda, že jestliže se dnešní ODS nebo Top09 vymezuje vůči komunistům a varuje před nimi, pouze prozrazuje svou ideovou mělkost, protože nehájí žádné pozitivní ideje a nezbývá jim tedy než se vymezit vůči těm, kteří jsou ještě daleko horší než oni. Říkají tedy, volte raději nás, mírné kolektivisty, nebo místo nás přijdou ti horší. Slova jako svoboda, trh nebo dokonce kapitalismu z úst rádoby pravičáků neuslyšíme. Pan Okamura však má máslo na hlavě, když poukazuje na to, jak je falešné, když se politici ODS nebo Top09, nebo dokonce socialisté a lidovci, snaží vystupovat proti komunistům. Nachází se ve stavu naprosto stejné ideologické mizérie jako oni.

Pan Okamura tedy projevil jen o něco více upřímnosti než jiní politici, když se přihlásil ke kolektivismu jako ke svému světonázoru. Nezlobme se tedy na něj a nebuďme jeho slovy nijak pohoršeni. Nejsou ničím zvláštním ani neobvyklým, a jen ukazují, že se novopečený senátor na české politické scéně celkem bez obtíží zabydlel.

Autor: Luboš Zálom | pátek 23.11.2012 14:02 | karma článku: 34.77 | přečteno: 2631x


Další články blogera

Luboš Zálom

Rudá záře nad Strakovou akademií

Tak jsme se konečně dočkali! Máme vládu s podporou parlamentu! Jak jsme bez ní vůbec ten více než půlrok mohli žít, že?

12.7.2018 v 11:36 | Karma článku: 27.05 | Přečteno: 793 | Diskuse

Luboš Zálom

Francie a povinná vojna: špatný příklad pro ČR

Francouzský prezident Macron se rozhodl po sedmnácti letech obnovit ve své zemi povinnou vojenskou službu. Mnoho lidí by něco takového uvítalo i v České republice. Měli bychom si skutečně vzít z Francie příklad?

2.7.2018 v 14:12 | Karma článku: 27.65 | Přečteno: 1146 | Diskuse

Luboš Zálom

Babišova vláda s podporou bolševiků: logické završení vývoje

Před pár hodinami byla jmenována nová vláda Andreje Babiše, tentokrát s reálnou šancí na získání důvěry.

27.6.2018 v 14:41 | Karma článku: 25.73 | Přečteno: 750 | Diskuse

Luboš Zálom

Stačilo nám patnáct let v EU?

Před patnácti lety jsme se v referendu rozhodli, že vstoupíme do Evropské unie. Byla to tehdy poněkud jiná Unie, než jak ji známe dnes.

14.6.2018 v 13:41 | Karma článku: 32.82 | Přečteno: 768 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Vít Šlechta

Nejkrásnější české jméno

Neznám krásnějších českých příjmení, než jakými jsou Kubišová – Kubiš.Tato mě provázejí od dětství, s nimi mám spojeny city upřímného vlastenectví a skromné, neokázalé pravdivosti.

17.8.2018 v 11:11 | Karma článku: 13.02 | Přečteno: 431 | Diskuse

Jan Dvořák

Zemanův bobřík

Jestliže už šestileté děti bravurně ovládají počítač, tak proč by i takový bobr, dokonce ještě bobřík, zůstal pozadu a nepodělil se na síti o názor na svého chovatele?

17.8.2018 v 9:42 | Karma článku: 16.13 | Přečteno: 415 | Diskuse

Jan Berwid-Buquoy

Disent a pád bolševizmu

„Pražské jaro 1968“ a Dubčekovo heslo „Socialismus s lidskou tváří“ nahlodalo sovětský imperialismus zevnitř.

17.8.2018 v 8:22 | Karma článku: 14.13 | Přečteno: 419 | Diskuse

Jan Bartoň

Anglo-americká média se zlobí na Trumpa

Asi 350 novin vycházejících v USA a Velké Británii uveřejnilo společný úvodník s tématem obrany svobodných médií proti rétorice Donalda Trumpa. Ten média označuje jako falešná a nepřátele amerického lidu.

17.8.2018 v 8:00 | Karma článku: 24.62 | Přečteno: 385 | Diskuse

Vladimír Zeman

Média versus Donald Trump.

Mediální tažení proti vlastnímu prezidentovi. Kdo to kdy viděl? To média opravdu nemají cit pro rovnováhu? Vždyť stojí i proti voličům, tedy proti vlastnímu lidu. Trump vyhrál volby bez pomoci médií, to jim to nedochází?

17.8.2018 v 7:54 | Karma článku: 20.33 | Přečteno: 227 | Diskuse
Počet článků 185 Celková karma 28.31 Průměrná čtenost 2789

Jsem zastánce svobody jednotlivce a laissez-faire kapitalismu a hlásím se k odkazu myslitelů jako byl Ludwig von Mises, Murray Rothbard nebo Frederic Bastiat. Především jsem však stoupencem filozofie Objektivismu americké filozofky a spisovatelky Ayn Randové, podle mě nejvýznamnější obhájkyně svobody jednotlivce a kapitalismu. Od začátku 2014 člen Strany svobodných občanů, předseda středočeského krajského sdružení, lídr berounské kandidátky Svobodných do městského zastupitelstva v roce 2014 a lídr koalice Svobodných a Soukromníků pro volby do středočeského krajského zastupitelstva pro rok 2016 a středočeský lídr do parlamentních voleb 2017. Dále mě lze charakterizovat jako příležitostného cyklistu, malíře, berounského patriota, příznivce jazzu a art-rocku a špatného hráče billiardu.





Najdete na iDNES.cz