Kdyby tisíc eurovalů
Žádným zákonem však nelze popřít ekonomickou realitu a zakrýt fakt, že eurozóna již de facto zbankrotovala. Morální hazard v podobě dalších a dalších sanací řeckého dluhu již dospěl do takové roviny, že je nemyslitelné, že by se jakýkoliv stát eurozóny začal chovat odpovědně a pokusil by se řešit své finance. Poté, co byl řecký rozpočet již znovu zachráněn finanční injekcí z peněz daňových poplatníků eurozóny, může přijít Španělsko, Itálie nebo Portugalsko a žádat stejnou finanční pomoc. Co na tom, že podpořit například italské státní finance by pro Evropskou unii znamenalo vydat několikanásobně vyšší sumu, než jaká byla určena pro Řecko? Ukázalo se, že záchranný balíček lze nafukovat znovu a znovu, a tak se žádná vláda eurozóny nemusí ničeho obávat - nemusí se chovat odpovědně, bude zachráněna. Politické elity Evropské unie vždy najdou cestu, jak pomoc prosadit, ať už pomocí výhrůžek nebo korupce.
Euro je měnou naprosto odtrženou od ekonomické reality. Nejde o nic jiného, než o snahu etatistů přizpůsobit skutečnost svým iracionálním představám. Odstranění měnové konkurence má za cíl zakrýt ničivé efekty jednotné měnové politiky, kterou nelze použít pro státy, které vykazují tak odlišné ekonomické charakteristiky, jako je tomu u jednotlivých členských států EU.
Po zavedení eura nejprve do chudších členských zemí začaly prudce proudit kapitálové investice, které zapříčinily uměle vyvolaný růst, jenž se však zadrhl s příchodem globální finanční krize. Příliv kapitálu ze starých zemí EU ze zastavil, ovšem co zůstalo na stejné výši, byly státní výdaje, k nimž navíc byly vlády po dlouhou dobu motivovány nízkými úrokovými sazbami. Státní výdaje, jež se dosud daly hradit z daní plynoucích z rostoucí ekonomiky, se po příchodu krize nedaly ukočírovat a veřejné rozpočty zemí jako je Řecko se dostaly do dluhové pasti. Ta je o to tragičtější, že obyvatelstvo obalamucené propagandou o nekonečné prosperitě a růstu ve skleníku zvaném eurozóna se svého žití nad poměry odmítá vzdát.
Máme-li být ale spravedliví, nelze se na nespokojené Řeky tak úplně zlobit. Byli velmi dlouho obelháváni, celá ekonomická situace byla kreslena v zářivých barvách, a jejich politici si s jejich penězi zahráli ošklivou hru. Ovšem občané tyto politiky zvolili a v době zdánlivé prosperity nic nenamítali...
Ani deset nebo třeba tisíc dalších navýšení záchranného balíčku nemůže zakrýt skutečnost, že eurozóna se řítí do propasti. Jestliže je třeba pro její záchranu již znovu zachraňovat Řecko, při vědomí toho, že další státy eurozóny mají státní finance v podobném stavu, je eurozóna v pozici člověk, který své dluhy řeší zastavováním veškerého svého majetku, dalšími a dalšími úvěry od Providentu, až mu nakonec nezbude vůbec nic.
Řecko své dluhy už nikdy nesplatí a cílem současné politické aristokracie usazené v Bruselu tedy je držet věci pod kontrolou alespoň po tu dobu, co bude u moci. Musí jí být jasné, že dluh se prostě dalšími půjčkami donekonečna řešit nedá. Je naprosto nesmyslné vidět ty, kteří by raději řešili situaci radikálně a nechali Řecko zbankrotovat, jako nezodpovědné hazardéry a nebezpečné fanatiky (jak tvrdí ekonom Macháček), kteří mohou svou neústupností dostat Evropskou unii do potíží. Vždyť už teď vězí Evropská unie v potížích až po uši, a dostali ji do nich právě ti, kteří dnes volají po další pomoci Řecku. Řecko dřív nebo později musí zbankrotovat, otázkou pouze je, jaké náklady to bude znamenat pro občany Německa, Francie, Švédska, Slovenska a dalších zemí eurozóny. Oddalování bankrotu, které má zachovat falešnou politickou prestiž tak obludným lidem, jako je maoista José Barosso, konečný účet jen navyšuje. Záchranu politické kariéry bandy socialistů zaplatí statisíce lidí snížením své životní úrovně a upadnutím do bezvýchodné situace na mnoho let. Jde bez nadsázky o největší loupež v dějinách Evropy.
Je příznačné, že vlastně nikdo neví, co se děje. Platí to nejen pro obyčejné publicisty a komentátory, ale i pro renomované ekonomy, včetně držitelů Nobelovy ceny. Jediné, co se stále dokola ozývá jako ohraná deska, je rada přilévat do systému další a další peníze. Někteří však opatrně přiznávají, že situace je neudržitelná a jako východisko nabízejí rozdělení eurozóny. Nejsou schopni se však shodnout, kdo by se vlastně měl eura vzdát. Jako nejbizarnější ukázku všeobecné bezradnosti lze pak uvést nedávný nápad světových ekonomů, aby eurozónu opustilo Německo, neboť je prý ve srovnání se zbylými členy příliš úspěšné.
Samozřejmě, ekonomiku bohužel přímo ovlivňuje a určuje politika a není tedy možné předvídat, s jakým šíleným nápadem bruselská kamarila přijde. Nelze tedy v žádném případě odhadnout, jak se bude nefunkčnost eura dále projevovat. Rámcový výhled však nastínit lze, a jako již několikrát předtím, nabízí nejvěrohodnější popis problematiky rakouská ekonomická škola. Jako základní informační pramen skvěle poslouží kniha Murraye Rothbarda “Peníze v rukou státu”, s doslovem Jörga G. Hülsmanna. Je to naprosto zásadní dílo pro každého, kdo chce pochopit povahu dnešního měnového systému, v němž jsou skutečné peníze nahrazeny státem vydávanými papírky.
To hlavní, co zatím bruselské politické aristokracii brání řešit prázdné státní pokladny skutečně masivní měnovou expanzí, je existence konkurenčních měn a fakt, že některé státy jsou přece jen o něco odpovědnější, než jiné. To je důvod, proč etatisté a kolektivisté tíhnou k měnové unii, která se rozhodně nezastaví jen u integrace evropských měn, ale bude mít dříve nebo později pokračování (bez ohledu na to, zda euro v podobě, jaké jej známe, přežije nebo nikoliv) a na konci nás pak nečeká nic jiného užší integrace s dolarem (pokud v té době již nebude nahrazeno společnou měnou USA, Kanady a Mexika) a jenem, a v další fázi celosvětová společná měna. Až ta chvíle nastane, spustí se, obrazně řečeno, rotačky tiskáren na peníze a již se nikdy nezastaví. Svět zachvátí obrovská a nepředstavitelně ničivá hyperinflace, nebo celosvětová socialistická diktatura, s direktivně řízeným cenovým systémem.
Ačkoliv je oblíbeným heslem eurofanatiků, že evropská integrace je tou nejpevnější hrází vůči vznikům nejrůznějších mezinárodních animozit, které mohou vést k válečným konfliktům, jako tomu bylo v roce 1914 a 1939, dlouhodobý horizont nabízí poněkud méně optimistické vyhlídky. Ve světle toho, jak se dnes jeví politická a ekonomická situace EU, mohou mírovým záměrům evropské integrace věřit leda školní děti, jimž je tato mantra do omrzení opakována v hodinách ovčanské výchovy. Pomineme-li totální hrozbu celosvětové hyperinflace coby konečného důsledku integračních snah, jež by nakonec uvedla svět do zoufalé bídy a barbarismu, nabízí se zde určitá paralela s příčinami 2. světové války. Euroval znamená, že úspěšnější státy, přesněji řečeno jejich občané, budou nuceni platit náklady těch méně úspěšných. Jak dlouho budou Němci nebo třeba Francouzi takovou nucenou štědrost snášet? Nezačne se situace nebezpečně podobat stavu po 1. světové válce, kdy bylo Německo nuceno platit dosti drastické válečné reparace, jež valnou měrou přispěly k popularitě národních socialistů, kteří lidem slíbili, že nic tak ponižujícího si už německý národ nebude muset nechat líbit? Nemůže se i dnes objevit v Německu, nebo kdekoliv jinde, nějaký charismatický národní socialista, který řekne zbytku eurozóny, že od nynějška už žádné další peníze do záchranného fondu posílat nebude, a naopak si vezme to, co stále dokola zachraňované země dluží? Zbytek ponechám na fantazii čtenáře. Koneckonců, války vznikají i z těch nejfantastičtějších příčin, a zoufalá snaha dnešních politických elit udržet si svoji prestiž může být jednou z nich.
Ale možná nejsou José Barosso a jeho bruselská mafie tak hloupí, jak to na první pohled vypadá. Možná jde o naprosto promyšlenou a pečlivě naplánovanou akci, v níž je Řecko jen jakýmsi testovacím územím, na němž si chtějí politické špičky vyzkoušet, jak snadno lze suverénní stát přeměnit v dokonale poslušný ekonomický a politický protektorát, a zároveň vyzkoušet poslušnost jednotlivých zemí, které dostaly přikázáno navýšení eurovalu schválit.
Tak či onak, na několik měsíců bude zase klid, až do doby, než problémy Řecka opět vyplavou na povrch, nebo než požádá o pomoc Španělsko, Itálie nebo Portugalsko. Je zřejmé, že jedno navýšení eurovalu stačit nebude, a brzy bude potřeba schválit navýšení další. Stejně tak lze očekávat, že špičky Evropské unie se budou snažit do celé věci namočit i ty státy, které prozatím s eurem nemají nic společného. Jak známo, Česká republika nemá vyjednanou výjimku a přijetí eura nám tedy může být kdykoliv nařízeno. Třebaže se zatím zdá, že Česká republika v dohledné době nebude schopna splnit maastrichtská kritéria a tedy je od hrozby přijetí eura zatím uchráněna, lze si docela dobře představit, že by se Evropská unie pokusila tato kritéria uvolnit, ve snaze vnutit euro dalším zemím. Tato hrozba může být poměrně reálná, protože fantazie eurofanatiků roste úměrně s jejich zoufalstvím. Pro ten případ by měla česká vláda, chce-li se zasazovat za zájmy svých občanů, urychleně vyjednat výjimku z přijetí společné měny. Nebo, a to by bylo ještě lepší, bychom měli co nejdříve zvolit tak statečné politické zastoupení, které bude mít odvahu Českou republiku z tohoto novodobého žaláře národů vysvobodit.
Luboš Zálom
Chvála neposlušnosti
Austrálie zavedla tábory pro odpírače karantény. Kanadský Quebec zavádí pro neočkované občany speciální daň. Řecko jim zase uděluje pokutu 100 euro měsíčně. Itálie se chystá zakázat neočkovaným chodit do práce...
Luboš Zálom
Vydržme!
17. listopad je nebo spíše měl by být svátkem těch, kteří se neohnuli a nepodvolili. A dokázali se v pravý čas postavit za svou věc a za svoji svobodu.
Luboš Zálom
Volby skončily. Nezapomeňte.
Před necelým měsícem skončily volby, které byly mnohými líčeny jako přelomové. Jako cesta ke změně. Na jaké změny se tedy můžeme těšit?
Luboš Zálom
Morální architektura zelených koncentráků
Volební kampaň by dnes více než kdy jindy měla akcentovat téma svobody, práv jednotlivce, ekonomických principů a trhu. Místo toho jsme se dočkali obvyklého festivalu ideové vyprázdněnosti a plochých frází.
Luboš Zálom
I ty můžeš skončit na ulici
Česká města se stále více potýkají s problémem bezdomovectví. Nejde jen o smutně známá prostranství ve velkých městech, jako je pražský Hlavák nebo Anděl, ale problém se týká stále více i menších měst. Co s tím?
Luboš Zálom
Jde nám o svobodu. Jako jediným.
Za poslední rok a půl jsme přišli najednou o více svobody než za celých předchozích třicet let. Omezení a plošné restrikce uvalené na tuto zemi pod záminkou boje s epidemií dopadly v různé míře na každého z nás.
Luboš Zálom
Útok na Světové obchodní centrum: dvacet let poté
Kde jste byli a co jste dělali před dvaceti lety, když jste poprvé uslyšeli zprávu, že do věží Světového obchodního centra narazila dvě letadla?
Luboš Zálom
Nenechme se ministrem zdravotnictví vydírat
Možná jste zaznamenal poslední projev drzosti a neomalenosti naší vlády. Ministr Vojtěch prohlásil, že jestliže se nechá naočkovat ještě 9 % občanů, uvolní povinnost nosit roušky.
Luboš Zálom
Máte právo žít
Jaké by mělo být ústřední heslo skutečné pravice? To je téma nejen pro politické marketéry, ale především pro politické filozofy. Co vlastně shrnuje pravicovou politiku? Na co by se měla každým svým stanoviskem a činem odkazovat?
Luboš Zálom
Necháte se koupit za pivo srkané skrz roušku?
Rozšírená verze proslovu, který jsem pronesl na demonstraci hnutí Otevřeme Česko - Chcípl PES v neděli 6. června na pražském Václavském náměstí.
Luboš Zálom
Cyklojízda hnutí Auto*Mat je demonstrací síly
Za účasti zástupců zelených organizací a deseti ambasád proběhne zítra v Praze hromadná okupační cyklojízda, která více než cyklistiku oslaví soustavné represe vůči lidem, kteří se chtějí nebo potřebují po městě pohybovat autem.
Luboš Zálom
Členství naší republiky v EU má alternativu
Právě uplynulo již 17 let od chvíle, co jsme dobrovolně strčili hlavu do oprátky zvané EU. Zatímco mnozí, zejména vrcholní politici napravo i nalevo slaví, jiní si připomínají, jak byli tehdy podvedeni. A co s tím lze nyní dělat.
Luboš Zálom
Stručně o "manželství pro všechny"
Poslanecká sněmovna dala minulý týden šanci uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry. Co k tomu vlastně napsat?
Luboš Zálom
Na pivo s covidpasem? To není normální život
Aplikace v mobilu, kterou se pomocí QR kódu prokážeme obsluze, že jsme očkovaní nebo otestovaní a pak teprv se můžeme posadit ke stolu či na bar a objednat si pivo - to je řešení, které nás prý má opět vrátit do normálního života.
Luboš Zálom
Vrtí se v aféře Vrbětice psem?
Napsáno dnes, tedy v neděli 18. dubna, ve 14 hodin, spíše jako okamžitý tok myšlenek nežli nějaký ucelený blog nebo článek, který si klade za cíl dojít k nějakému jednoznačnému závěru. Ostatně kdoví, co se dozvíme zítra...
Luboš Zálom
V zájmu aktivistů, nikoliv cyklistů
Sněmovna dnes schválila povinný 1,5metrový boční odstup při předjíždění cyklistů. "Třikrát hurá," volá k tomu aktivistický spolek AutoMat.
Luboš Zálom
Vláda nás cupováním Pandemického zákona přibližuje diktatuře
Dnes po mnoha měsících skončil v České republice nouzový stav a tzv. protikovidová opatření se přesouvají pod kompetence Pandemického zákona, podle něhož již nadále není možné omezovat pohyb občanů ani bránit jejich setkávání.
Luboš Zálom
Proč budu opět bojkotovat sčítání lidu
Zítra opět po deseti letech odstartuje projekt sčítání lidu, domů a bytů. Jako zastánce práv jednotlivce a konceptu malého státu musím celý projekt odsoudit jako zbytečný a nepřijatelně zasahující do svobody občanů.
Luboš Zálom
Řeč, která na Staromáku nesměla zaznít
Upravený a rozšířený text projevu, který jsem měl připraven na demonstraci spolku Chcípl Pes na Staroměstském náměstí 7. března 2021. Z pódia nakonec stihlo zaznít jen několik málo slov.
Luboš Zálom
Babiš s Hamáčkem nám vyhrožují zastřelením
Nasazení vojáků proti pokojným občanům naší republiky je něco naprosto nepřijatelného. Musíme jej chápat jako otevřenou výhrůžku hrubým násilím.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 279
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2498x