Andrej Babiš jako přízrak normalizačního centrálního plánovače

Andrej Babiš a hnutí ANO vyhrál volby s jednoduchým heslem: stát lze vést jako firmu. Velká část voličů shledala tuto vizi lákavou,v souladu s jejich kolektivistickou představou: že podniky a živnosti jsou tu proto, aby sloužily.

Aby však Andrej Babiš mohl řídit stát jako svoji vlastní firmu, musí on sám hrát roli majitele, a všichni občané vystoupovat v roli jeho zaměstnanců - a tedy bez odmlouvání poslouchat jeho příkazy (nebo dát výpověď, tedy emigrovat nebo rezignovat na jakoukoliv ekonomickou aktivitu). Nyní nám pan Babiš přikazuje: nechte na sebe, na svoje podnikání a na svoje příjmy uvalit soustavný dozor.

Na první pohled se to snad někomu může zdát skvělé: stát získá spousty peněz, hamižní živnostníčci přestanou šidit na danich, a všem se nám začne dařit o mnoho lépe. Za vzletnými hesly o prosperitě státu se však skrývá něco velice ošklivého. Andrej Babiš by samozřejmě velice rád řídit státní ekonomiku. Přihlédneme-li k tomu, v jakých podmínkách se započala jeho kariéra, tedy v podmínkých hýčkaného kádra komunistické diktatury, zapadá vše do sebe: Andrej Babiš je svým založením typický příklad normalizačního centrálního plánovače, jehož kariéra byla nasměrována v 80. letech a nikdy se z cesty centrálního plánování neodchýlila. Není pochyb o tom, že jako centrální plánovač může Andrej Babiš uplatňovat politickou moc vůči všem ekonomickým subjektům (tedy vůči jednotlivcům). Aby však taková moc měla alespoň naději vzbudit iluzi fungování, musí omezit jakoukoliv odlišnost, která by se odchylovala od jeho plánovacích tabulek a grafů.

Andrej Babiš se kdesi vyjádřil, že malé podniky jsou na nic - tím hlavním, nejdůležitěším hybatelem ekonomiky pro něj není malý podnik, živnost zaměstnávající dvě tři osoby a vydělávající právě tak akorát pro zabezpečení slušného života svého majitele a jeho rodiny, ale velký koncernový podnik, se stovkami a tísici zaměstnanci, obhodující s cizinou, a hlavně - teď to nejdůležitější - fungující v součinnosti s politikou. Hospodářský systém, v němž je hlavní veličinou několik málo velkých podniků personálně i organizačně propojených se státní mocí je přesně tím, co dostaneme, představíme-li si stát coby firmu. Takový systém má i jméno: korporativismus.

Několik velkých podniků lze politicky ovládat, zkorumpovat jeho majitele, zavázat si je bezpočtem výhod a privilegií - s tisícovkami malých podniků a živností však nic takového udělat nelze. Aby mohl Andrej Babiš řídit stát jako firmu, potřebuje co nejvíc omezit individualitu podnikání - čím méně malých, nezávislých podnikatelů, tím lépe pro něj.

Elektronická evidence tržeb je prvním krokem, který má Andreje Babiše k jeho cíli přiblížit. Přeje si zasadit co nejcitelnější ránu drobnému a střednímu podnikání, přesunout jeho pracovní síly z nevypočitatelných vod malých firmiček do tabulek nekompromisních manažerských nástrojů velkých podniků a vládních plánů.

Jako člověk, který vzešel z prostředí komunistických státních plánovačů, ví Andrej Babiš velice dobře, co musí udělat: stejně jako jeho předchůdci, kteří likvidovali malé a střední podnikání na přelomu 40. a 50. let minulého století musí uvalit na podnikatele takové množství povinností, regulací a závazků, které nakonec překročí únovnou mez a postaví je před fatální otázku: má to všechno vůbec cenu?

Odpověď je nabíledni: snad asi ani nemá.

Kdo z podnikatelů nemá dva tisíce na pořízení elektronické registrační pokladny, nemá podle Andreje Babiše podnikat. Kdo ze zemědělců není schopen měsíčně splnit povinné dodávky masa nebo mléka, nemá podle komunistického ministra zemědělství vlastnit kravín. Časové rozmezí je 70 let - mentalita naprosto stejná. Důsledky také.

Přitom Andrej Babiš je tím posledním, kdo by měl poučovat malé a střední podnikatele, jak mají vést své podnikové finance a za jakých podmínek by se měli nebo neměli pouštět do podnikání. Člověk, který kolaboroval s komunistickou totalitní mocí, který postavil své podnikání na šikovném lobbingu a který své zisky zakládá na tom, že díky svým konexím uvalil na spotřebitele zákonnou povinnost odebírat jeho zboží, je tím posledním, kdo by měl druhé jakkoliv školit.

Nemá žádné morální právo poučovat ty, kteří narozdíl od něj podnikají čistě a jejich hlavním prostředkem výdělku je nabízení toho nejlepšího, co umějí. Jak však vyplývá z volebních preferencí korporativistického hnutí ANO, žije zde nezanedbatelné procento občanů, kteří vidí podnikatele když už ne přímo jako parazity, tak jako obětní zvířata pro jejich vlastní cíle a údajné nároky.

Andrej Babiš svou politikou v podstatě vrátil do hry, opět v souladu s jeho vlastními životními i ideovými kořeny, princip třídního boje a za třídní nepřátele si vybral nezávislé podnikatele a živnostníky, kteří si přejí jen jediné: aby je stát už proboha konečně nechal na pokoji. V širším slova smyslu tak hrozbu pro podnikatele a živnostníky nepředstavuje pouze Andrej Babiš, ale i zástupy jeho příznivců a voličů, kteří si mnou ruce při představě, jak jim dá řádně na pamětnou.

Domnívám se, a to bez nadsázky, že snaha státu a jeho voličských klientů existenčně zlikvidovat celou jednu skupinu obyvatelstva, už zašla tak daleko, že plně opravňuje ty, o jejichž život a majetek jde, k projevům občanské neposlušnosti. Máme už totiž jen málo co ztratit a brzy může být pozdě.