Křesťanství, socialismus a svoboda (nejen o Vánocích)

Princip vánočních svátků je pozemský, vychází z pohanských svátků slunečního cyklu, a jejich dnešní racionální pojetí, očištěné od pohanské mystiky, jež pro nás už nemá smysl, by mělo být oslavou produktivity, dobré vůle mezi lidmi, a benevolentní reality, která to vše umožňuje. Křesťanské oslavy Vánoc byly na pohanské, veskrze pozemské svátky násilně naroubovány. Křesťanství představuje uctívání vyšší, nadřazené, dokonalé reality, jíž jsme my, lidé, a celý svět kolem nás, jen mihotavé odrazy. A stejně jako bychom k této vyšší dokonalosti měli vzhlížet po celý rok, dvojnásob to platí o Vánocích: vaše radost, štěstí, cíle i přání zde na Zemi nic neznamenají, veškeré vaše štěstí má pocházet nikoliv z pozemských hodnot, ale z vyšší, dokonalé jednoty - kterou dokážeme plně pochopit až tehdy, opustíme-li toto slzavé údolí. Přání šťastných a veselých Vánoc nic neznamená - protože skutečné štěstí na Zemi je nemožné. A proto plačte a kajte se!

To je v kostce a záměrně velmi vyhraněnými výrazy popsaný závěr článku Šťastné, veselé a nekřesťanské Vánoce, v němž se zamýšlím nad smyslem vánočních svátků a nad skutečnými premisami křesťanských moralistů, jimž je v době kolem Vánoc dopřáváno více sluchu než kdykoliv jindy. Text vyvolal poměrně bouřlivé ohlasy, ať v diskuzi pod článkem, nebo prostřednictvím mailové korespondence, nebo na Facebooku, kde byl dokonce označen jedním kverulantem za "ostudu pro Svobodné".

Jestliže bych něco takového napsal před pěti sty lety, stanu se obětí inkvizičního soudu. Ale protože žijeme v sekulární a relativně svobodné společnosti, nespokojenost a pohoršení křestanských dogmatiků se omezuje pouze na bity a bajty přenášené internetovou sítí. Pohoršen se cítí být i Petr Hájek, bývalý poradce prezidenta Klause, a nyní šéfredaktor serveru Protiproud. Doufám, že jeho pozici nepřisuzuji větší důležitost, než jakou skutečně má, protože právě na jeho argumentaci bych rád zareagoval.

Pan Hájek srovnal můj článek, jenž nazval nenávistně protikřesťanským, s textem Vánoce, pohané a Santa Claus učitele a vědce z brněnské Masarykovy univerzity Jiřího Stodoly. A aby ukázal, jak podle něj skutečně vypadá sekulární, antikřesťanský postoj k vánočním svátkům, přidal ještě odkaz na legendární vánoční projev komunistického prezidenta Antonína Zápotockého (z roku 1952, kdy A. Zápotocký ještě prezidentem nebyl). Kdo odmítá křesťanství, zaslouží si, podle Hájka, být přirovnán ke komunistům - čímž je jeho postoj náležitě očerněn, bez námahy složité argumentace, a celá věc je vyřízena.

Protože jsem se ve svém textu zaměřil na úplnou podstatu křesťanství, tedy na jeho filozofické kořeny, které minimálně od dob prvního skutečného křesťanského filozofa, sv. Augustina, jenž dosud spíše živelné a primitivní náboženství narouboval na skutečný filozofický systém, spočívají v platonismu, budu ve stejném duchu pokračovat i nyní. Samozřejmě lze namítat, že křesťanství od té doby šlo svou vlastní cestou, má svou svébytnou věrouku a že platonská filozofie, od její metafyziky, přes epistemologii až k etice, není to, co by křesťané vyznávali. Křesťané přece mohou na své náboženství nahlížet podle svého, chápat jej jinak, bez ohledu na jakékoliv jeho historické kořeny, brát si z něj pouze osobní rovinu a neohlížet se na dogmata nebo hlubokou filozofii. Křesťanství prošlo za dva tisíce let dlouhým vývojem, odštěpilo se z něj několik vedlejších větví i množství dnes už zapomenutých a násilně potlačených herezí - takže kdo dnes vlastně může říct, čím vlastně křesťanství doopravdy je?

Posuzujeme-li jakýkoliv myšlenkový systém, můžeme si vybrat, zda se zaměříme na podružné, praktické jevy, zhodnotíme jejich aktuální dopad, anebo se zaměříme na neměnné principy.  Soudím, že bez ohledu na to, jak si křesťanství představují řadoví věřící, profesionální duchovní, teologové, nebo historici, nejhlubší filozofické základy se za celou dobu nezměnily. Jejich změna by totiž znamenala negaci celého náboženského systému. Tímto základem je platónská filozofie. (Pro ucelený vhled do Platónovy filozofie a vlastně do celých dvoutisíciletých dějin západní filozofie doporučuji kurs Leonarda Peikoffa History of Philosophy, který je ve formátu MP3 (celkem 28 tříhodinových lekcí rozdělených do dvou samostatných bloků) dostupný doslova za pár korun na e-shopu Ayn Rand Institute.)

Platónova filozofie spočívá na metafyzice, která předpokládá existenci dvou sfér - reálného a ideálního světa forem, a světa hmotných, vnímatelných věcí. Ten však je pouhým mihotavým, zkresleným odrazem dokonalého světa forem. Platónská epistemologie vychází z této metafyziky. Znalost je znalostí toho, co je reálné, tedy toho, co patří do světa forem, a nemůže být tedy přístupné smyslovému vnímání bytostí žijících zde na Zemi. Ty totiž nemají přístup k nemateriální realitě. Znalosti o dokonalé jednotě máme přímo v naší duši, která je nesmrtelná, a poznat skutečnou realitu můžeme tedy pouze tak, že se budeme vzdalovat světu věcí, tedy i našemu hmotnému tělu. Dokonalé poznání reality a návrat duše tam, odkud přišla, tedy do světa forem, je pak možné jen opuštěním tělesné schránky - tedy nakonec smrtí. Platónovou etikou je altruismus - soustavné obětovávání našich hodnot a cílů zde na Zemi. Politickým východiskem je pak jakákoliv forma totalitářství, prozřivší filozof na trůně, reprezentovaný v různých epochách lidstva monarchou z boží vůle, diktátorem z vůle lidu, nebo třeba neomylnou stranou představující vůli dělnické třídy.

Sv. Augustin vztáhl platónskou metafyziku na čerstvě se etablující křesťanské náboženství. V jeho podání je Bůh personifikací oné platónské dokonalé jednoty, přitom je však něčím nehmotným, nekonečným, všudypřítomným, a všemocným. Od něj pochází vše pozemské, tedy svět vnímatelných věcí. Abychom mohli poznávat realitu, tedy Boha, musíme nejprve uvěřit - umožnit Bohu vyjevit nám svou přítomnost, jinak řečeno umožnit mu dát se poznat. Poznání tedy máme hledat mimo naše smyslové vnímání a mimo logiku, a dokonce mimo naši vlastní volní schopnost.  Vše, co vnímáme a víme, máme podřídit nadpřirozené autoritě - je to ona, co je v procesu poznávání aktivním činitelem. Automaticky to potom platí i pro oblast morálky. Pozemských hodnot se máme vzdávat a přibližovat se tak Bohu.

Život plný strádání, exaltovaného flagelantství, nebo dokonce mučednickou smrt ve jménu "boží pravdy" si téměř nikdo nezvolí. Vždy však takoví lidé byli pokládáni za nedostižný ideál. Byli obdivováni a uctíváni těmi, kteří sami sebe implicitně pokládali za zkažené a méněcenné - protože oni takové oběti schopni nebyli.

Křesťanská etika je etikou neslučitelnou s lidským životem. Je etikou smrti. Třebaže budou křesťané tvrdit, že jde naopak o náboženství života, protože Bůh je život a vše pochází od Něj, pouze tím potvrzují pravou podstatu: nikoliv co je pozemské, ale Bůh, všeobjímající jednota, je život. Aby takový systém mohl fungovat, musejí jej lidé uplatňovat nedůsledně, a raději přijmout vizi své vlastní nedokonalosti a dědičné hříšnosti. Nenechat se donutit ke smrti, ale raději shrbeně přežívat a pokorně čekat na ideál.

Křesťanství na svém počátku předpokládalo příchod apokalypsy a konce světa, po němž se všichni věřící setkají se svým stvořitelem. Poté, co žádný konec světa nenastal, nezbylo křesťanství než se přerodit z pouhé apokalyptické sekty ve skutečný myšlenkový systém. Pouze v takové formě mělo šanci stát se skutečně určující filozofií pro západní svět. A s pomocí Platónovy filozofie se jí také stalo.

Jestliže se pokusíme definovat ideál jako něco nadpozemského, čeho není možné dosáhnout zde na Zemi, a budeme-li pokládat lidské bytosti za zkažené proto, že jejich život vyžaduje získávání a uchovávání hodnot, a nikoliv jejich obětování, lze na takovém základu postavit jakkoliv smysluplné pojetí svobody? Opak je pravdou.  Praktickým, politickým východiskem takové filozofie je totalitářství. A jestliže křesťanská církev nemá v současné době ambice být politickou silou a diktovat, je to jen a jen proto, že byla naštěstí svého vlivu zbavena. Filozofickou a morální pozici křesťanské církve to však nijak nestaví do příznivějšího světla.

Jak se platónská filozofie staví k totalitářství, si lze ukázat na příkladu dalšího jejího významného stoupence. Podobně jako byl sv. Augustin filozofickým otcem křesťanství, byl "otcem zakladatelem" socialismu Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Tento post-kantovský platonovec, který v souladu s Kantovým učením odmítl aristotelovskou logiku, nabídl svou vlastní představu o přesahující, dokonalé jednotě, jež je tou jedinou pravou realitou. V jeho podání je realita neustálým sledem kontradikcí, soustavným střetem tezí a antitezí, z jejichž spojení vzniká syntéza, k níž se okamžitě zjeví její další antiteze. Každá pravda v sobě automaticky obsahuje svůj zápor. Každý pojem je zároveň svým vlastním popřením. Odmítl aristotelovskou logiku, podle níž jsou věci tím, čím jsou, a je-li pravda A, nemůže být zároveň pravdou non-A, a namísto ní prosazoval svoji tzv. dialektickou logiku.

Realita je podle Hegela vědomá, cíleně se vyvíjí, a všechny procesy zde na Zemi jsou produktem tohoto prvotního vědomí. Vše, čeho lidstvo dosáhlo, je výsledkem na jednání jednotlivců nezávislých procesů, projevem dokonalé jednoty mimo náš svět, nekonečné řady vzájemně se propojujících tezí a antitezí. Jednotlivec je ve srovnání s dialektikou dějin jen nepodstatnou, pasivní loutkou, podřízenou dokonalé vnější realitě. Jestliže si dějinné procesy žádají obětování lidských životů, musejí být být obětovány. Kdo má být tím, kdo určí oběti? Nikdo jiný, než stát - abstraktní entita, přímý důsledek působení dokonalé jednoty zde na Zemi. Jestliže je sv. Augustin otcem systematické křesťanské filozofie, která se až do renesance projevovala skrze feudální systém naprosto totalitářsky, potom Hegel je otcem moderního totalitarismu. Jejich spojovacím článkem je platónská filozofie.

Nabízí se zde hojně opakovaná námitka, že na základě zvěrstev páchaných fanatiky nelze odsoudit celý myšlenkový systém. Křesťanství je přece v zásadě dobré! Hlásá lásku! Tisíce mrtvých a potoky krve lemující dějiny křesťanství jsou jen pouhým excesem šílenců, a s podstatou, natožpak s dnešní křesťanskou církví nemají nic společného. A že Hegel posloužil jako filozofická inspirace pro marxismus a socialistické diktatury 20. století? Vypovídá to snad něco o filozofii samotné? Zaměřme se místo planého teoretizování a rozebírání principů, jež průměrný křesťan (dědic sv. Augustina) nebo socialista (dědic Hegela) ani nezná, raději na konkrétní projevy násilí a nesnášenlivosti, a neodsuzujme najednou vše dobré, co v té či oné filozofii může být.

S takovým přístupem nelze souhlasit, chceme-li být poctiví a spravedliví. Kořeny myšlenkových směrů, které dominují současné západní společnosti, nelze vidět jako něco odděleného. Rozebereme-li celý Platónův filozofický systém, nedobereme se k ničemu jinému, nežli k totalitnímu uspořádání společnosti. A nehraje roli, zda totálním vládcem bude král z boží vůle, nebo diktátor z vůle lidu. Fanatici křesťanství nebo socialismu nebyli pouhými politováníhodnými skvrnami na světlé tváři ušlechtilých myšlenek, ale naopak těmi, kteří se podle nich řídili důsledně: šli po pěšině vytyčenou Platónem a vyšlapanou jeho následovníky.

Mystikové i socialisté se nacházejí na stejné lodi, jsou produktem stejné filozofie. Platí to i pro Petra Hájka, jehož postoje jsou často přinejmenším latentně autoritářské a popírají svobodu jednotlivce, zejména v osobní a morální rovině.

Tím jsem se opět vrátil ke článku zveřejněném na serveru Protiproud, v němž byl antináboženský (dle slov pana Hájka "nenávistně protikřesťanský") postoj přirovnán ke komunistickému odporu vůči církvi. Pan Hájek se mýlí. Jestliže leitmotivem mého textu bylo zdůraznění sekulárního pojetí vánočních svátků, jenž by měl plynout z lidské schopnosti dosahovat úspěchů a ze zasloužené hrdosti na sebe samého, na své vlastní schopnosti, na svou racionalitu, a v neposlední řadě z uznání benevolentní povahy reality, je to nejen v rozporu s křesťanskou věroukou, ale i s jakýmkoliv jiným filozofickým systémem, který staví člověka do role nepodstatného stínu či odrazu skutečné, dokonalé, všeobjímající a nadřazené jednoty. Lidí, kteří by skutečně odmítali jakoukoliv mystiku a zastávali racionální pohled na svět, je naprostá menšina. Intelektuální svět je dnes střetem nihilistů s mystiky. Nihilisté tvrdí, že sledování hodnot nemá smysl. Mystikové hledají hodnoty mimo tento svět. A lidé, kteří nutně potřebují nějakou filozofii, se bezmocně zmítají uprostřed. Objektivistická filozofie a její etika racionálního egoismu nabízí z této pasti pozitivní východisko.

Jestliže však filozofie, která určuje lidské myšlení, je filozofií smrti, bídy, strádání a obětování, potom budou takové i svátky, jež by měli lidé slavit. Bez ohledu na to, zda jde o křesťany nebo komunisty. A bude takový i celý jejich život.

Pokud v roce 1952 zdůrazňoval Antonín Zápotocký nové, komunistické pojetí vánočních svátků, v protikladu ke tradičním křesťanským oslavám, nečinil tak za účelem vyzdvihnutí jednotlivce, jeho vlastního já, jeho ega, jeho přání a cílů, jeho hodnot, nebo jeho osobního štěstí. Pro Zápotockého, pokud by vůbec byl schopen to takto explicitně vyjádřit, bylo lidské štěstí nepodstatné ve srovnání s neúprosnými dějinnými procesy, projevem vůle vyšší, dokonalé reality. Zápotocký nesledoval prospěch jednotlivce, nýbrž prospěch dělnické třídy - tedy prospěch neexistující abstrakce, v jejímž údajném zájmu neváhal posílat lidi na smrt. Stejně jako neváhali křesťanští dogmatici, předsedové inkvizičních tribunálů o několik set let dříve. Ve jménu stejné filozofie a stejné morálky.

Není žádnou náhodou, že křesťanské autority vždy vystupovaly proti kapitalismu, tedy proti společenskému systému, který jako jediný plně reflektuje člověka jako svobodnou a myslící bytost. Nejhlasitějším věrozvěstem antikapitalismu je nyní papež František, jenž se sám staví do (pro někoho snad sympatické) role pokorného a skromného misionáře, pro nějž materiální svět nic neznamená. Ve své apoštolské exhortaci z konce roku 2013 označuje kapitalismus za prostředek vykořisťování a zdroj nerovnosti mezi lidmi (je náhoda, že se ve vztahu ke kapitalismu staví do stejné pozice, jakou zastávají marxisté?). Podobně kritický byl vůči kapitalismu papež Jan Pavel II., který ve své encyklice Centesimus Annus z roku 1991 reaguje na pád komunistického bloku a upozorňuje, že konec komunismu není v žádném případě ospravedlněním kapitalismu jako jediného funkčního společenského modelu. Stát má podle něj zajišťovat ochranu "společných statků", které nemohou být "pouhým zbožím". Jinými slovy, požaduje svázání svobody jednotlivce ve jménu "vyššího dobra". Ayn Randová ve své přednášce Requiem for Man velice podrobně rozebírá encykliku papeže Pavla VI. Populorum Progressio z roku 1967, v níž hlava křesťanské církve požaduje nastolení mezinárodní sociální spravedlnosti a solidarity bohatých zemí s chudými.

Dovolil-li bych si tedy postupovat stejně jako Petr Hájek, tak vánoční projev Antonína Zápotockého lze postavit vedle jakéhokoliv vánočního projevu jakéhokoliv papeže, nižšího duchovního, nebo křesťanského filozofa. Protože myšlenkově jsou na stejné straně barikády. S tou výjimkou, že křesťané jsou z politického života již dávno vyloučeni a nepůjdou žádného odpůrce jejich víry upálit. Komunisté by se o to teoreticky vzato pokusit mohli, politické prostředky k tomu stále mají. Pouhý fakt, že křesťané nemají k principiálnímu uplatňování své filozofie dostatečnou politickou moc nebo dostatek vůle, nebo si z celého systému, jehož filozofické kořeny a nevyhnutelné důsledky často ani neznají, berou jen to, co je díky nedůslednému přístupu neškodné, však skutečnou povahu křesťanství nijak neomlouvá.

Literatura:

Peikoff, Leonard: The History of Philosophy, Volumes I, II. Second Renaissance Books.
Peikof, Leonard: The DIM Hypothesis. New American Library, 2012
Rand, Ayn: Requiem for Man. In: Capitalism: The Unknown Ideal. Signet, 1984