Volíme kandidáty Národní fronty

Na počátku dlouholeté diskuze o přímé volbě prezidenta snad stála představa o něčem důstojném, o tom, jak si národ, rozpomenuvší se na stokrát omílané "masarykovské" tradice, pod nimiž si dnes beztak neumí nikdo nic představit, vybere ctihodnou hlavu státu, výraznou osobnost, která silou svého charisma a svých kategorických postojů stmelí celý národ a vyvede jej z šedivé prázdnoty a beznaděje. Co národ dostal? Mediální reality show, jejíž trapnost skvěle podtrhl diskuzní pořad na Primě, v němž o oblíbenosti kandidátů Zemana a Fischera rozhodovaly potleskoměry měřící hlasitost neartikulovaných výkřiků stáda usazeného v hledišti.

Ono to samozřejmě jinak ani dopadnou nemohlo. Jestliže se národ nachází v naprostém myšlenkovém i morálním marasmu, kandidáti, kteří se jim za takových podmínek nabídnou, budou tento marasmus dokonale reflektovat. Občané, kteří jsou z vlastní vůle nízcí a omezení, a kteří z vlastní vůle svou nízkost a omezenost dále prohlubují, by si duševního velikána, představujícího jasně vyjádřené pozitivní postoje, nikdy nevybrali - dnes rozhodně ne. Takový člověk by neprošel ani prvním kolem volby, tedy sběrem podpisů pod petici.

Mimochodem, málokdo si uvědomuje, že nutnost potvrdit účast nezávislého kandidáta podpisy pod peticí odporuje základnímu požadavku demokratické volby, tedy anonymitě voliče, a letošní prezidentské volby je tedy nutné pokládat za nedemokratické.

Možná jeden jediný slib bude nakonec splněn: nový prezident skutečně nebude národ rozdělovat ale spojovat. Ovšem nikoliv silou své osobnosti, nýbrž její malostí - jež se naprosto přesně trefí do vkusu průměrného občana. Osobnost, od níž se nikdy nedočkáme jediného kategorického soudu, totiž nemůže nikoho podnítit k přemýšlení, nemůže vzbudit žádnou diskuzi, a tedy nemůže nikoho rozdělovat. Být spojeni v šedi a nudné ospalosti však není to, co by mohlo lidem jakkoliv prospět.

Dobrá, mezi kandidáty lze vybrat dvě výrazné osobnosti - Karla Schwarzenberga a Miloše Zemana - jenomže ani ty nepředstavují pozitivní, vynikající postoje vyjadřující velikost lidské bytosti a jejího rozletu, nýbrž jsou jen extenzí malosti a omezenosti. Jejich kolektivismus a etatismus, sociálně inženýrské elitářství na jedné straně a pivní levičáctví opírající se o nenávist ke všemu, co zde bylo vykonáno v první polovině 90. let, na straně druhé sice stojí na nějakých myšlenkách, stejně jako na myšlenkách stály a stojí všechny formy kolektivismu, s nimiž dosud mělo lidstvo tu smůlu se setkat, jenomže to jsou myšlenky intelektuálních elit a politických vůdců - od mas se naopak očekává naprostá absence idejí, pouze pasivní přijímání toho, co tyto elity označí za "dobro".

Stačilo by se zeptat kandidátů na jedinou, přímou otázku: jste levičák nebo pravičák? Kromě Jiřího Dienstbiera a Miloše Zemana patrně ti ostatní odpoví: "Já se snažím dívat se na věci nikoliv ideologicky, ale věcně." Což v konečném součtu neznamená nic jiného, než prachsprosté levičáctví, pouze zahalené pláštěm morální zbabělosti. Pokud si máme ve volbě vybírat z otevřených levičáků a zbabělých levičáků, je před nás vlastně postavena, po dvaadvaceti letech od pádu totality, opět jednotná kandidátka národní fronty. Jaký smysl má taková volba? Výběr menšího zla?

Volba menšího zla je samozřejmě zcela legitimní postoj - obávám se ale, že nikoliv v tomto případě. Protože jestliže se jednotliví kandidáti ve své inklinaci ke zlu liší pouze v jednotlivostech, nemá smysl špinit si takovou volbou ruce - volba menšího zla je pořád volba zla. Dokážu si představit volbu méně zlého kandidáta v případě, že proti sobě v druhém kole stojí bezvýznamný nýmand a nějaká skutečná kreatura. Ovšem tak špatně na tom letos přece jen nejsme.

Jaký má tedy letošní volba kandidáta národní fronty malosti a omezenosti smysl? Není třeba zastírat, že právě ta většina, kterou svou myšlenkovou úrovní definuje stav celé politiky, a určila i formu letošních prezidentských voleb, si celou atrakci jistě náležitě užije, o čemž ostatně vypovídají i odhady politologů, kteří tvrdí, že volební účast bude nebývale vysoká a překročí i účast u parlamentních voleb. Svého kandidáta si vybere jistě každý. A že, když si odmyslíme podružnosti, představují všichni v principu to samé? Koho to zajímá?

Pro občana, který si cení svobody jednotlivce, tam však žádný kandidát není. Naopak - ať zvítězí kdokoliv, stane se vrchním hrobařem svobody, bez ohledu na to, že nežijeme v prezidentském systému a pravomoce prezidenta jsou u nás poměrně omezené. Principiální pravičák může s klidným srdcem a čistým svědomím zůstat v pátek a v sobotu doma. I kdybychom pokládali účast ve volbách za něco jako občanskou odpovědnost, nemáme za povinnost špinit se výběrem z takových bytostí, jaké jsou nám v těchto volbách předloženy.