Trhy neselhávají

Asi každý, kdo se na nějakém stupni vzdělání setkal s předmětem alespoň vzdáleně se dotýkajícím veřejné správy, byl poučen, že jeden z hlavních důvodů existence státu je tržní selhání. Stát prý musí napravovat údajné chyby, jež na trhu bez jeho asistence vznikají. Bez dozoru všemocného státu, o němž se tak nějak navíc předpokládá, že kromě své všemocnosti je i vševědoucí, by prý trh nemohl fungovat a v žádném případě by nemohl plnit svou společenskou funkci.

To je v kostce praktické zdůvodnění státních zásahů. A úředníci příslušných regulačních institucí jsou samozřejmě připraveni kdykoliv odhalit tržní selhání v tom či onom odvětví a snaží se, seč jim síly stačí, vrátit trh zpátky do přirozených kolejí. Co bychom si jen bez nich počali!

Takové nazírání na trh je však zcela v rozporu s realitou - s tím, co pojem trh skutečně označuje.

Co etatisté pokládají za tržní selhání si můžeme ilustrovat na čerstvém příkladu. Český telekomunikační úřad dospěl k závěru, že v naší zemi trh telekomunikací nefunguje - mobilní operátoři nesnižují ceny, přestože jejich náklady za poslední dobu klesly. Trh je zde prý velmi nepružný, jednotliví operátoři mají své segmenty zákazníků víceméně pevně rozdělené, každý se snaží orientovat na určitý typ koncových zákazníků a ti pak zpravidla svého operátora nemění a mlčky přijímají ceny, s nimiž však vůbec nejsou spokojeni. A protože si operátoři zdejší trh již rozdělili a nasytili jej, je takřka nemožné, aby na toto území vstoupila další telekomunikační společnost, jíž by se mohlo povést s cenami zahýbat. Český telekomunikační úřad tak hrozí, že bude nutné přistoupit k cenové regulaci.

Ve světle této situace lze tedy tvrdit, že trh by, podle zastánců státních regulací, měl vždy zajistit koncové ceny podle nákladů podnikatele, měl by neustále nutit zákazníky reagovat na změny cen a měnit podle toho své dlouhodobé smlouvy. Jestliže zákazníci na ceny nereagují dostatečně pružně a tedy podnikatelé nemají potřebu snižovat výrazně ceny, je to prý znakem tržního selhání. To je samozřejmě něčím naprosto fantastickým. Obecně lze tedy s nadsázkou tvrdit, že trh selže tehdy, jestliže nenaplňuje ty nejdivočejší sny a přání obhájců státních regulací.

Takový postoj je v zásadě vyústěním dvou úzce spolu souvisejících předpokladů: averze vůči svobodě jednotlivce a naprosté nepochopení pojmu trh. Etatisté se domnívají, že trh má v prvé řadě naplňovat veřejný zájem a poskytovat pracovní místa, statky a služby, bez ohledu na přání a preference podnikatele. Vyzdvihují tzv. společenskou funkci trhu a se soukromým zájmem producentů jsou ochotni se jen do určité míry smířit jako s něčím trpěným a nutným. A protože etatisté se tváří, že pouze oni jsou ústy veřejného zájmu, formulují na základě svých subjektivních představ, jak by se měl trh chovat. Jestliže se chová jinak, okamžitě s varovně vztyčeným prstem mluví o jeho selhání.

Nenávidí svobodu, protože ta lidem umožňuje jednat podle svých vlastních zájmů a cílů, bez ohledu na to, co si o tom myslí úředníci regulačních institucí. Svoboda je pro ně něčím podezřelým, neboť každý den dává etatistům pocítit, že jejich představy nemají v chování zákazníků žádnou oporu. A každý den etatisté litují, že (zatím) nelze připravit lidi o svobodu zcela - mají však v rukou nástroje, kterým mohou producenty i zákazníky donutit chovat se alespoň do určité míry tak, jak si oni, etatisté, přejí. A protože za sebou mají silnou podporu propagandy, nakonec bude většina veřejnosti kvitovat zavedení regulace s povděkem.

Trh však není nic jiného, než svobodná směna hodnot. Nic víc. Když lidé dobrovolně směňují nějaké své hodnoty, pak se vždy vzdávají hodnoty nižší, aby získali hodnotu vyšší. Obě strany tak přirozeně dosáhnou zisku - jsou na tom lépe nežli před uskutečněním směny. Jestliže by pro jednu ze stran byla směna nevýhodná a znamenala by vzdání se vyšší hodnoty výměnou za nižší, pak samozřejmě ke směně vůbec nedojde. Směnu zkrátka lze uskutečnit nebo neuskutečnit, ale v žádném případě nemůže selhat.

Jistě, každý by si přál získat co nejvíc, ale není to možné. Může získat jen to, co je ochotna nabídnout protistrana - v opačném případě by nešlo o princip obchodu ale o obětování. Jestliže někdo není na trhu schopný směnou získat něco víc, než nabízí druhá strana, nebo dokonce něco, co vůbec nikdo nenabízí, znamená to snad selhání trhu? Podle etatistů nepochybně ano, i když samozřejmě v tomto svém postoji nejsou zcela důslední a neměří stranám nabídky a poptávky stejným metrem.

Selhání trhu se vždy bez výjimky definuje jako jev způsobený výlučně komerčními firmami, které, podle představ etatistů, dostatečně neplní přání spotřebitelů. Pokud by se o nějaké ovlivňování trhu pokoušeli sami spotřebitelé, například pomocí hromadného bojkotu, státu to nijak vadit nebude, a různé organizace hrající si na ochránce spotřebitelů tomu budou tleskat. Ovšem protože ceny se nacházejí, nebrání-li přirozeným tržním mechanismům stát, vždy tam, kde je spotřebitelé, bez ohledu na jejich reptání, chtějí mít, žádný bojkot nemá smysl a organizátoři takových bojkotů se setkávají spíše s nezájmem veřejnosti. Pojem selhání trhu je zkrátka jednou z holí, kterou si etatisté vždy najdou, chtějí-li bít podnikatele za to, že si zvolili sledovat zisk.

Poněkud jiná situace, která však není etatisty definována jako tržní selhání, nastane, jestliže jedna ze stran odmítne jednat na základě principu obchodu a uchýlí se k násilí. Nemám zde na mysli zanedbatelnou hrstku podvodníků, ale firmy, které se snaží o nezasloužený zisk s podporou státu. Jeden příklad za všechny? Zkuste si někde koupit stowattovou žárovku. I kdybyste nakrásně chtěli, stát vám to zakazuje, a místo toho vás donutí koupit si drahou tzv. úspornou zářivku, kterou byste si jinak nejspíš vůbec nevybrali. Stát tak vytváří výhodu pro určitý typ výrobců tím, že vyřazuje z trhu konkurenci. Ničeho takového nelze dosáhnout bez asistence státního násilí.

Z toho plyne, že jediný, kdo může ničit svobodnou směnu hodnot, je stát, nikoliv samy firmy. Na svobodném trhu nemůže vzniknout žádný nátlakový monopol, který by mohl násilím vyřadit konkurenci ze hry zákazníkům vnutit nepřijatelné podmínky. Velmi rychle by se objevila firma, která by přání zákazníků vyšla vstříc. Povídačky o násilném zabránění vstupu takových firem na trh jsou na hony vzdálené od pravdy. Bez asistence státních regulací šitých na míru vybraným spřáteleným firmám nelze žádnému podnikatelskému subjektu zabránit, aby se pokusil vyhovět přání zákazníků lépe, než se do dosud dařilo zavedenému monopolu. Pro příklad nemusíme chodit daleko - stačí si vzpomenout, jak se stát pokouší šikanovat společnost Student Agency, která se rozhodla konkurovat státem a místní samosprávou dotovaným (a podle toho také fungujícím) autobusovým společnostem, a co víc, dokonce se snaží shodit z božského piedestalu i České dráhy - což je opravdový příklad státem posvěceného monopolu.

Telekomunikační úřad samozřejmě nemá žádnou možnost, jak by mohl posoudit, zda mobilní operátoři poskytují své služby za "přijatelné ceny". Může, a také tak činí, pouze odvozovat z výše jejich nákladů. I zde se ukazuje, jak falešně úředníci regulačních institucí chápou trh. Jestliže jsou zákazníci ochotni platit současné ceny a jejich ochota měnit pružně operátory podle toho, jak se vyvíjejí ceny, není jediný důvod, proč by se měly ceny hýbat dolů přesně podle toho, jak klesají náklady. Ceny za volání jsou v současné době tak nízké, že pro zákazníky prostě nepředstavují velký důvod, proč by měli operátora měnit a ušetřit měsíčně řádově desetikoruny. I takováto kritéria člověk zahrnuje do svého rozhodování, když se pokouší směňovat hodnoty a účastnit se trhu. Jestliže operátoři nabízejí ceny, které se zákazníkům zdají být relativně nízké, pak by změna operátora, znamenající uspoření zanedbatelné částky, ve skutečnosti znamenala snížení hodnoty, kterou zákazník směnou získal. A bylo by obrovsky povýšené snažit se prohlašovat, že by zákazníci měli jednat jinak - tak, jak si přejí regulátoři.

Lidé samozřejmě často prohlašují, že jim ceny (nejen u telefonních operátorů, ale např. také u bank) připadají příliš vysoké. Ovšem prázdné tlachání a nadávání, to není trh. Skutečné preference a zájmy vytanou na povrch teprve tehdy, když skutečně dojde na směnu. V tu chvíli člověk skutečně jedná, bez ohledu na to, co později prohlašuje někde u piva... Jestliže se lidé vůbec nepokusí měnit operátory podle ceny, nebo jinak pružně korigovat své chování zákazníka, pak je lze přirovnat snad jen k malým, nesamostatným a rozmazleným dětem, které vykřikují, že něco chtějí, a čekají, že to dostanou. Zatímco malé děti se svým pláčem pokoušejí obměkčit rodiče, dospělí lidé naříkají nad cenami a požadují, aby jim jejich přání vyplnil všemocný pečovatelský stát.

Častý argument, že telefonování je dnes něčím, bez čeho se člověk neobejde, a tedy jsou zákazníci vydáni telefonním společnostem na milost a nemilost, nemůže obstát. Pokud by tomu totiž tak bylo, mohly by firmy bez potíží ceny soustavně zvyšovat - protože lidé přece telefonovat a datlovat esemesky musí. To se očividně neděje. V porovnání s kvalitou a šířkou služeb lze naopak říci, že ceny se spíše snižují a dnes se nacházejí, jak bylo řečeno výše, tak nízko, že jakékoliv další snížení by již bylo mimo rozlišovací schopnost zákazníků. Proč by tedy mobilní operátoři měli snižovat ceny? A proč by k tomu měli být nuceni?

Nebojuje nakonec stát ve skutečnosti nikoliv proti "příliš vysokým cenám", ale spíše proti vysokým ziskům? Pro úředníky, kteří zpravidla nikdy nic sami nevyprodukovali a jejich živobytí závisí na daňové konfiskaci, je zisk něčím podezřelým, v naprosté shodě s všeobecnou představou o podnikateli jako o nenasytném vydřiduchovi, který se snaží kdekoho oškubat. Stejně jako zastánci státních zásahů nenávidí svobodu jednotlivce a trh, chovají stejnou zášť k tomu, co svoboda a trh umožňuje: pokusit se o maximalizaci svého zisku. Podnikatelé by přece, jak se často tvrdí, neměli usilovat o co nejvyšší zisk - ten by měl být přiměřený. Zdá-li se být příliš vysoký, trh selhal a úřady musí zakročit.

Snaha zakrýt tento skutečný motiv, tedy nenávist k zisku, rádoby ušlechtilými motivem, je nanejvýš pokrytecká. Státu je přece jedno, jaké koncové ceny zákazníci platí. Je to přece dnešní stát, kdo se všemožně snaží, ať už daněmi nebo jinými zásahy, ceny zboží a služeb zvyšovat a na přirozené, svobodné směně hodnot bezostyšně parazitovat.

Ne telekomunikační společnosti, nýbrž stát, se staví proti trhu. Už samotná existence telekomunikačního úřadu, který, mimo jiné, rozhoduje o rozdělení frekvencí, staví se do role jejich majitele a fakticky rozhoduje o tom, jaká firma a za jakých podmínek smí vstoupit na telekomunikační trh, je s trhem naprosto neslučitelná. Každá další regulace bude znamenat jen umenšení prostoru pro svobodnou směnu. Platí to v jakékoliv oblasti trhu - od prodeje žárovek až po poskytování telekomunikačních služeb.

Jestliže telekomunikační úřad přistoupí k regulaci koncových cen, můžeme jen domýšlet, jaké to bude mít důsledky pro zákazníky. Protože, jak jsme si ukázali výše, svoboda volby vždy znamená maximalizaci užitku na základě preferencí spotřebitelů, bude cenová regulace znamenat snížení tohoto užitku - třeba tím, že při násilně snížených cenách, pod hladinu, kterou jsou zákazníci ochotni akceptovat, budou mít telekomunikační společnosti daleko méně vůle ke zkvalitňování služeb.