Kdyby tisíc eurovalů

Jak se dalo čekat, slovenský parlament napodruhé schválil navýšení tzv. záchranného fondu. Zatímco po prvním hlasování komentátoři bědovali nad provinční uzavřeností a krátkozrakostí slovenského parlamentu, jenž nerozpoznal svou dějinnou roli a povinnost, nyní snad mohou být všichni spokojeni. Opět se ukázalo, že některé zákony se prostě schválit musí, i kdyby se mělo hlasování opakovat třeba desetkrát; jednou to prostě vyjde. Teď tedy stačily pouhé dva dny a eurokracie si může spokojeně oddychnout - na několik měsíců jsou problémy zažehnány a obloha nad Evropskou unií se zdá být opět jasná, bez jediného mráčku.

Žádným zákonem však nelze popřít ekonomickou realitu a zakrýt fakt, že eurozóna již de facto zbankrotovala. Morální hazard v podobě dalších a dalších sanací řeckého dluhu již dospěl do takové roviny, že je nemyslitelné, že by se jakýkoliv stát eurozóny začal chovat odpovědně a pokusil by se řešit své finance. Poté, co byl řecký rozpočet již znovu zachráněn finanční injekcí z peněz daňových poplatníků eurozóny, může přijít Španělsko, Itálie nebo Portugalsko a žádat stejnou finanční pomoc. Co na tom, že podpořit například italské státní finance by pro Evropskou unii znamenalo vydat několikanásobně vyšší sumu, než jaká byla určena pro Řecko? Ukázalo se, že záchranný balíček lze nafukovat znovu a znovu, a tak se žádná vláda eurozóny nemusí ničeho obávat - nemusí se chovat odpovědně, bude zachráněna. Politické elity Evropské unie vždy najdou cestu, jak pomoc prosadit, ať už pomocí výhrůžek nebo korupce.

Euro je měnou naprosto odtrženou od ekonomické reality. Nejde o nic jiného, než o snahu etatistů přizpůsobit skutečnost svým iracionálním představám. Odstranění měnové konkurence má za cíl zakrýt ničivé efekty jednotné měnové politiky, kterou nelze použít pro státy, které vykazují tak odlišné ekonomické charakteristiky, jako je tomu u jednotlivých členských států EU.

Po zavedení eura nejprve do chudších členských zemí začaly prudce proudit kapitálové investice, které zapříčinily uměle vyvolaný růst, jenž se však zadrhl s příchodem globální finanční krize. Příliv kapitálu ze starých zemí EU ze zastavil, ovšem co zůstalo na stejné výši, byly státní výdaje, k nimž navíc byly vlády po dlouhou dobu motivovány nízkými úrokovými sazbami. Státní výdaje, jež se dosud daly hradit z daní plynoucích z rostoucí ekonomiky, se po příchodu krize nedaly ukočírovat a veřejné rozpočty zemí jako je Řecko se dostaly do dluhové pasti. Ta je o to tragičtější, že obyvatelstvo obalamucené propagandou o nekonečné prosperitě a růstu ve skleníku zvaném eurozóna se svého žití nad poměry odmítá vzdát.

Máme-li být ale spravedliví, nelze se na nespokojené Řeky tak úplně zlobit. Byli velmi dlouho obelháváni, celá ekonomická situace byla kreslena v zářivých barvách, a jejich politici si s jejich penězi zahráli ošklivou hru. Ovšem občané tyto politiky zvolili a v době zdánlivé prosperity nic nenamítali...

Ani deset nebo třeba tisíc dalších navýšení záchranného balíčku nemůže zakrýt skutečnost, že eurozóna se řítí do propasti. Jestliže je třeba pro její záchranu již znovu zachraňovat Řecko, při vědomí toho, že další státy eurozóny mají státní finance v podobném stavu, je eurozóna v pozici člověk, který své dluhy řeší zastavováním veškerého svého majetku, dalšími a dalšími úvěry od Providentu, až mu nakonec nezbude vůbec nic.

Řecko své dluhy už nikdy nesplatí a cílem současné politické aristokracie usazené v Bruselu tedy je držet věci pod kontrolou alespoň po tu dobu, co bude u moci. Musí jí být jasné, že dluh se prostě dalšími půjčkami donekonečna řešit nedá. Je naprosto nesmyslné vidět ty, kteří by raději řešili situaci radikálně a nechali Řecko zbankrotovat, jako nezodpovědné hazardéry a nebezpečné fanatiky (jak tvrdí ekonom Macháček), kteří mohou svou neústupností dostat Evropskou unii do potíží. Vždyť už teď vězí Evropská unie v potížích až po uši, a dostali ji do nich právě ti, kteří dnes volají po další pomoci Řecku. Řecko dřív nebo později musí zbankrotovat, otázkou pouze je, jaké náklady to bude znamenat pro občany Německa, Francie, Švédska, Slovenska a dalších zemí eurozóny. Oddalování bankrotu, které má zachovat falešnou politickou prestiž tak obludným lidem, jako je maoista José Barosso, konečný účet jen navyšuje. Záchranu politické kariéry bandy socialistů zaplatí statisíce lidí snížením své životní úrovně a upadnutím do bezvýchodné situace na mnoho let. Jde bez nadsázky o největší loupež v dějinách Evropy.

Je příznačné, že vlastně nikdo neví, co se děje. Platí to nejen pro obyčejné publicisty a komentátory, ale i pro renomované ekonomy, včetně držitelů Nobelovy ceny. Jediné, co se stále dokola ozývá jako ohraná deska, je rada přilévat do systému další a další peníze. Někteří však opatrně přiznávají, že situace je neudržitelná a jako východisko nabízejí rozdělení eurozóny. Nejsou schopni se však shodnout, kdo by se vlastně měl eura vzdát. Jako nejbizarnější ukázku všeobecné bezradnosti lze pak uvést nedávný nápad světových ekonomů, aby eurozónu opustilo Německo, neboť je prý ve srovnání se zbylými členy příliš úspěšné.

Samozřejmě, ekonomiku bohužel přímo ovlivňuje a určuje politika a není tedy možné předvídat, s jakým šíleným nápadem bruselská kamarila přijde. Nelze tedy v žádném případě odhadnout, jak se bude nefunkčnost eura dále projevovat. Rámcový výhled však nastínit lze, a jako již několikrát předtím, nabízí nejvěrohodnější popis problematiky rakouská ekonomická škola. Jako základní informační pramen skvěle poslouží kniha Murraye Rothbarda “Peníze v rukou státu”, s doslovem Jörga G. Hülsmanna. Je to naprosto zásadní dílo pro každého, kdo chce pochopit povahu dnešního měnového systému, v němž jsou skutečné peníze nahrazeny státem vydávanými papírky.

To hlavní, co zatím bruselské politické aristokracii brání řešit prázdné státní pokladny skutečně masivní měnovou expanzí, je existence konkurenčních měn a fakt, že některé státy jsou přece jen o něco odpovědnější, než jiné. To je důvod, proč etatisté a kolektivisté tíhnou k měnové unii, která se rozhodně nezastaví jen u integrace evropských měn, ale bude mít dříve nebo později pokračování (bez ohledu na to, zda euro v podobě, jaké jej známe, přežije nebo nikoliv) a na konci nás pak nečeká nic jiného užší integrace s dolarem (pokud v té době již nebude nahrazeno společnou měnou USA, Kanady a Mexika) a jenem, a v další fázi celosvětová společná měna. Až ta chvíle nastane, spustí se, obrazně řečeno, rotačky tiskáren na peníze a již se nikdy nezastaví. Svět zachvátí obrovská a nepředstavitelně ničivá hyperinflace, nebo celosvětová socialistická diktatura, s direktivně řízeným cenovým systémem.

Ačkoliv je oblíbeným heslem eurofanatiků, že evropská integrace je tou nejpevnější hrází vůči vznikům nejrůznějších mezinárodních animozit, které mohou vést k válečným konfliktům, jako tomu bylo v roce 1914 a 1939, dlouhodobý horizont nabízí poněkud méně optimistické vyhlídky. Ve světle toho, jak se dnes jeví politická a ekonomická situace EU, mohou mírovým záměrům evropské integrace věřit leda školní děti, jimž je tato mantra do omrzení opakována v hodinách ovčanské výchovy. Pomineme-li totální hrozbu celosvětové hyperinflace coby konečného důsledku integračních snah, jež by nakonec uvedla svět do zoufalé bídy a barbarismu, nabízí se zde určitá paralela s příčinami 2. světové války. Euroval znamená, že úspěšnější státy, přesněji řečeno jejich občané, budou nuceni platit náklady těch méně úspěšných. Jak dlouho budou Němci nebo třeba Francouzi takovou nucenou štědrost snášet? Nezačne se situace nebezpečně podobat stavu po 1. světové válce, kdy bylo Německo nuceno platit dosti drastické válečné reparace, jež valnou měrou přispěly k popularitě národních socialistů, kteří lidem slíbili, že nic tak ponižujícího si už německý národ nebude muset nechat líbit? Nemůže se i dnes objevit v Německu, nebo kdekoliv jinde, nějaký charismatický národní socialista, který řekne zbytku eurozóny, že od nynějška už žádné další peníze do záchranného fondu posílat nebude, a naopak si vezme to, co stále dokola zachraňované země dluží? Zbytek ponechám na fantazii čtenáře. Koneckonců, války vznikají i z těch nejfantastičtějších příčin, a zoufalá snaha dnešních politických elit udržet si svoji prestiž může být jednou z nich.

Ale možná nejsou José Barosso a jeho bruselská mafie tak hloupí, jak to na první pohled vypadá. Možná jde o naprosto promyšlenou a pečlivě naplánovanou akci, v níž je Řecko jen jakýmsi testovacím územím, na němž si chtějí politické špičky vyzkoušet, jak snadno lze suverénní stát přeměnit v dokonale poslušný ekonomický a politický protektorát, a zároveň vyzkoušet poslušnost jednotlivých zemí, které dostaly přikázáno navýšení eurovalu schválit.

Tak či onak, na několik měsíců bude zase klid, až do doby, než problémy Řecka opět vyplavou na povrch, nebo než požádá o pomoc Španělsko, Itálie nebo Portugalsko. Je zřejmé, že jedno navýšení eurovalu stačit nebude, a brzy bude potřeba schválit navýšení další. Stejně tak lze očekávat, že špičky Evropské unie se budou snažit do celé věci namočit i ty státy, které prozatím s eurem nemají nic společného. Jak známo, Česká republika nemá vyjednanou výjimku a přijetí eura nám tedy může být kdykoliv nařízeno. Třebaže se zatím zdá, že Česká republika v dohledné době nebude schopna splnit maastrichtská kritéria a tedy je od hrozby přijetí eura zatím uchráněna, lze si docela dobře představit, že by se Evropská unie pokusila tato kritéria uvolnit, ve snaze vnutit euro dalším zemím. Tato hrozba může být poměrně reálná, protože fantazie eurofanatiků roste úměrně s jejich zoufalstvím. Pro ten případ by měla česká vláda, chce-li se zasazovat za zájmy svých občanů, urychleně vyjednat výjimku z přijetí společné měny. Nebo, a to by bylo ještě lepší, bychom měli co nejdříve zvolit tak statečné politické zastoupení, které bude mít odvahu Českou republiku z tohoto novodobého žaláře národů vysvobodit.