Měli se snad raději bratři Mašínové upálit?

Příběh bratrů Mašínů a jejich přátel je asi jedním z nejlepších barometrů, který dokáže odhalit, jak je na tom veřejnost s chápáním svobody. Diskuze, která s úmrtím Ctirada Mašína opět ovládla české mediální vody, připomněla, jak lidé dokáží opovrhovat těmi, kteří se rozhodli za svou svobodu bojovat a postavit se nelidské diktatuře bez ohledu na následky.

Rozhodně odmítám sprosté tvrzení, že odbojová skupina bratrů Mašínů byla nějakou zločineckou bandou. Ocitli se v politickém systému, který byl sám o sobě založen na násilí a dopouštěl se těch nejhorších zločinů. Režim sám vyhlásil válku těm, kteří by se proti komunismu odvážili byť jen špitnout. Podpořeni obrovským zástupem svých zastánců a ještě početnějším stádem pasivních ovcí, zničili komunisté životy tisícům nevinných lidí.

A pak tady najednou máme tři mrtvé: příslušníka SNB zabitého při přestřelce, svázaného a podřezaného strážmistra, a pokladníka zabitého ve rvačce vlastní zbraní. (A ještě bychom mohli pro pořádek uvést těžce zraněného pomocníka Veřejné bezpečnosti.) Tito lidé přece nebyli jen nezúčastněnými, pasivními občany, ale šlo o osoby vražednému režimu přinejmenším loajální. Komunisté už v prvních letech své vlády vyčistili policejní složky od “protistátních živlů”, nikdo s kritickým vystupováním vůči režimu nemohl ve sboru zůstat. A pokladník? Kdo asi tak mohl v roce 1951 být legálně ozbrojen?

„My se do Moskvy chodíme učit. A víte, co se tam chodíme učit? Jak vám zakroutit krkem.“ To prohlásil Klement Gottwald v roce 1929 v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění. O dvacet let později jeho slova komunisté uskutečnili. Bratři Mašínové zvedli rukavici, kterou jim komunistická diktatura hodila, a rozhodli se na násilí odpovědět násilím - po vzoru svého otce. Komunisté mluvili o zostřeném třídním boji, ale představovali si snad, že jejich protivníci budou jen poslušně čekat, až si pro ně estébácké gorily přijdou. Pokladník Rošický byl zastřelen během rvačky o zbraň, strážmistr Honzátko byl zabit, aby nepodal svědectví - nezapomínejme, že Josef i Ctirad Mašínovi byli již předtím státní policií vyšetřováni, vězněni, a STB tedy měla jejich popis. Bojovníci proti nacistické okupaci by se nezachovali jinak - a nikdo dnes nesoudí jejich často rozporuplné bojové akce jako pomýlené nebo zločinné.

Získání peněz i zbraní měly skupině bratrů Mašínů sloužit k přípravě dalších akcí (a za část peněz koupili nábytek pro Václava Švédu, jehož však předtím komunisté připravili o všechen majetek a musel i s rodinou spát takřka na holé zemi), místo odboje se však posléze rozhodli Československo opustit, a nechat se v zahraničí naverbovat do americké armády, a účastnit se na její straně války proti bolševismu, o níž se domnívali, že co nevidět vypukne.

Důležité je, že strážmistru Honzátkovi ani pokladníku Rošickému se nestalo nic horšího, než čeho se komunistický režim dopouštěl vůči bezpočtu nevinných lidí. Každý stát, a platí to i o diktatuře, je výsledkem smýšlení a jednání lidí. Je vyústěním nejen aktivních činů, ale i hlouposti nebo pasivity těch, kteří poslušně “budovali lepší zítřky” - s továrnami, podniky a penězi, které byly předtím svým majitelům sprostě uloupeny.

Jestliže lidé způsobí, že jejich stát ovládne banda zločinců, pak aktivně se na zločinech podílet nebo i zůstat pasivní je nesmírně nebezpečné. Člověk se pak ocitne v obrovském nebezpečí, že přijde do rány někomu, kdo pasivitu odmítne a začne za sebe, za svou svobodu a za svůj život bojovat.

V tak nelidském systému, jakým byl ten komunistický (nebo i nacistický), nelze zůstat neutrální a nechat se ovládnout okolnostmi. Kdo je neutrální a pasivní, je pro diktaturu tou nejlepší podporou. Lze ze země utéci, pokusit se o odboj, pracovat v disentu - anebo prostě nedělat nic a nechat iniciativu na těch aktivních. Se všemi důsledky.

Naprostá většina lidí patří samozřejmě mezi tu pasivní a neutrální část společnosti. Lidé sami sebe dlouhodobě přesvědčují, že na názoru nezáleží, pevný postoj je nepohodlný a je lépe nejen na své názory neupozorňovat, ale raději žádné nemít a pasovat se dobrovolně do role tupých ovcí. Naprostá většina lidí v komunismu proplouvala životem, nic neřešila, unikala od reality na svých chatách a chalupách, o nic se nestarala a užívala si zdánlivých benefitů, kterými je totalitní režim ukolébal. Pak jim najednou pár studentů a disidentů podivně vybojovala jakous takous svobodu, když v listopadu 1989 odpůrci režimu, vesměs však levičáci, jen tak lehce šťouchli do zpuchřelé a vratké konstrukce totalitního zřízení, a ta se rozpadla v prach. Většina těch, kteří upadli do pohodlné pasivity za komunistů, se z ní však neprobrala.

Jsou-li konfrontování s hrdinstvím bratrů Mašínů, podvědomě (nebo možná i vědomě) jim na mysli vytane jejich vlastní malost, zbabělost, absence vůle, i absence myšlenek. Ozve se jim v hlavě vtíravá otázka: “Co bych dělal, kdybych žil v 50. letech?” Spatří, a velmi správně, sami sebe jako ty, kteří by se klidně v komunistické diktatuře mohli stát bezděčnou obětí někoho, kdo by se proti totalitní zvůli odvážil pozvednout zbraň.

Nebo možná vidí sami sebe jako nadšené komunisty, poslušné služebníky rudým mocipánům, kteří by se mohli stát velmi vhodným terčem pro každého odbojáře. Vědomí, že může existovat někdo, kdo by se odvážil ozbrojeného boje, jim kazí představu o spokojeném životě v totalitním zřízení.

Je příznačné, že česká veřejnost tak bezvýhradně adoruje sebevraždu Jana Palacha a Jana Zajíce, a zároveň tak jednoznačně (až na několik úctyhodných výjimek) odsuzuje a odmítá činy bratrů Mašínů a jejich přátel. Sebeobětování je pokládáno za morální čin - a obětování vlastního života, navíc tak děsivým a trýznivým způsobem, je vyzdvihováno jako něco obdivuhodného. Přitom Palachovo sebeupálení nepřineslo nic, co by v principu vládnoucí kliku ohrozilo. Kdyby se každý odpůrce komunistického režimu nebo sovětské okupace upálil, měli by komunisté volnou ruku a pole působnosti takřka bez práce. Měli by své poslušné stádo kolaborujících ovcí a mohli by se snad obávat pouze toho, kdy padnou za oběť vnitrostranickému konkurenčnímu boji (jako se to stalo Slánskému).

Bratři Mašínové bojovali za svůj život - nepouštěli se do akce proto, aby svůj život obětovali, ale proto, aby mohli žít svobodně. Byli si vědomi, že jejich jednání je správné. Morální jistota, z níž po celý svůj život ani o píď neslevili, je obdivuhodná, inspirující, a nastavuje zrcadlo těm, jež jdou vždy s davem, bez názoru a pevných životních postojů.

Jestliže by se Jan Palach raději pokusil zapálit místní národní výbor nebo vyhodit do povětří budovu stranické organizace, kdyby zastřelil kolaboranta, udavače, komunistického funkcionáře, kdyby se pokusil získat zbraně, nebo kdyby pracoval pro americkou rozvědku, poškodil by komunistický režim daleko smysluplněji. Ovšem, pak by dnes nebyl obdivován jako hrdina.

Jestliže by si bratři Mašínové a jejich přátelé zvolili místo ozbrojeného, násilného odboje raději okázalou a efektní sebevraždu na Václavském náměstí, asi by dnes posmrtně medaili za boj za svobodu dostali. Ale odvažuji se tvrdit, že jim o žádnou medaili ani společenské ocenění nikdy nešlo. Nepotřebovali požehnání veřejnosti, aby si mohli být jisti morálností svých činů. Je pouze smutné, že se nikdy nedočkali toho, aby se mohli vrátit do své rodné vlasti.

Je mi naprosto jedno, jaké je mínění většiny. Josefa a Ctirada Mašínovy, Milana Paumera i jejich dva přátele, kteří bohužel do Berlína nedošli, Václava Švédu a Zbyňka Janatu pokládám za hrdiny a jejich odkaz by měl zůstat co nejdéle živý.

---

Poznámka na konec: V internetových diskusních fórech jsem několikrát narazil na skutečně hnusné pokusy srovnávat odboj bratrů Mašínů se zločinem norského střelce Breivika. Nevím, zda něco takového může někdo myslet vážně, a zda si vůbec zaslouží nějaký komentář. Ozbrojený odpor je samozřejmě ospravedlnitelný jen v podmínkách skutečné vražedné diktatury, jako byla ta komunistická. Pouze tehdy, kdy stát vraždí své občany, lze jít a vystřílet například sjezd mladých komunistů - kteří sami vlastní volbou schvalují třídní boj a zabíjení. V takové situaci samozřejmě Evropa není, i když se, jak pomalu ale jistě evropský sociální stát mutuje a bere na sebe pomalu ale jistě totalitářskou podobu, v ní můžeme brzy ocitnout.