Útok na Světové obchodní centrum: dvacet let poté
Mně bylo tehdy dvacet let, byl jsem studentem vyšší odborné školy, seděl jsem odpoledne u počítače a měl jsem jako zvukovou kulisu puštěný rozhlas. Tuším, že to to byla stanice Evropa 2, tehdy se dala ještě poslouchat. Zaslechl jsem moderátora, jak říká, že v New Yorku spadly po nárazu letadla dva mrakodrapy. Vůbec jsem si nedokázal v tu chvíli představit, o co vlastně jde. Obrázek, jenž jsem spatřil vzápětí, když jsem v obýváku zapnul televizi, dalece předčil moji tehdejší fantazii. Říkat, že svět už pak nebyl takový jako předtím, rozhodně není jen pouhou frází.
U televize jsem pak vydržel až do pozdních hodin. A než se od vzpomínek dostanu k podstatě věci, uvedu jen jednu věc, jeden obraz, jeden vjem, na který nikdy nezapomenu a je pro mě vlastně hrozivější a strašnější, než pohled na bortící se věže WTC nebo na zoufalé lidi, kteří skočili. Byl to filozof Erazim Kohák, který odpoledne v mimořádném diskuzním pořadu, který Česká televize narychlo uspořádala. Profesor Kohák tehdy prohlásil, že pád Dvojčat je vlastně morální trest za americkou pýchu a hrdost. Bylo to moje první bezprostřední setkání s filozofií takovou, jak ovlivňuje a udává běh naší společnosti, od kultury až po politiku. A i když jsem si to tehdy nedokázal plně uvědomit (objektivismus, filozofii Ayn Randové, jsem objevil asi až o pět let později), tušil jsem zlo, které se v Kohákových slovech skrývá. Nenávist vůči úspěchu, jehož byly věže WTC symbolem.
Bohorovná a povýšená grimasa profesora Koháka, s níž poplival všech téměř 3000 obětí barbarského útoku, je pro mě dodnes tím nejvýmluvnějším výrazem nenávisti intelektuálů k dobru za to, že je dobrem. Tuto nenávist implicitně sdílejí, protože jsou jí naučeny, statisíce lidí. Všichni ti, kteří nad obětmi útoku na WTC soustrastně pokyvují hlavou, zároveň však dodávají, že žádná sláva neroste do nebe.
Dvacáté výročí pádu Dvojčat je provázeno totální ostudou Ameriky a vlastně celého Západu. Afghánistán je opět v rukou Talibanu. V rukou stejných lidí, kteří před dvaceti lety v ulicích Kábulu slavili pokoření Ameriky jako své velké vítězství. Jestliže se do Afghánistánu šlo s nějakými ideály, jakkoliv křehkými a chybně obhájenými či přímo falešnými, ty jsou nyní pryč. Jaké však ty ideály byly? A neurčily nakonec i osud a pád afghánského experimentu? A neurčují i celou povahu amerického nebo v širším slova smyslu západního postoje vůči islamismu?
Vzpomínáme-li na útok na WTC, celá afghánská mise odhaluje kontext, jímž je nutné posuzovat nejen události 11. září 2001, ale i to, co čeká Ameriku a Západ nyní.
Západ a především Amerika jsou cílem otevřeného islámského nepřátelství přinejmenším od roku 1979, kdy v Íránu došlo k náboženské revoluci a vytvoření islamistického režimu. Únos personálu americké ambasády v Teheránu byla vlastně první bitva této války. A vzhledem k tomu, jak bezzubě americká vláda reagovala, dostaly všechny islamistické režimy a hnutí zelenou. Další podobné útoky a agresivní akce na sebe nenechaly dlouho čekat. V tomto kontextu nás nemusí zajímat, jaké partikulární zájmy ten či onen islamistický režim či hnutí mělo. Zda jde o hnutí sunnitské nebo šíitské. Ani zda se naoko pokouší ukazovat přátelskou tvář a v pozadí provádí cílenou subverzi na území západních zemí. Je to střet civilizací.
Na první pohled se mohlo zdát, že talibanský útok na WTC byla poslední kapka a Amerika řekla dost. Prezident George Bush vyhlásil nesmiřitelný boj terorismu, afghánský režim byl svržen, stejně tak zanedlouho irácký režim Saddáma Husajna (i když v jeho případě nešlo o islamistu), a islámské režimy dostaly jasný signál: budete-li podporovat terorismus, nebudeme se dlouho rozpakovat a zničíme vás.
Základem každého úspěšného tažení je schopnost správně identifikovat nepřítele. Je to strategický cíl, který v první řadě a na nejvyšší úrovni udávají politici. Americká vláda v čele s prezidentem Bushem se jako nepřítele číslo jedna rozhodla uvést terorismus. Je to stejně absurdní jako tvrdit, že ve 2. světové válce bojovala Amerika proti německým tankům, letadlům či vojenským doktrínám. Ve 2. světové válce však byl nepřítel jasně identifikován: byl jím nacismus, byl jím režim Adolfa Hitlera, a byl jím japonský militantní imperialismus. Západ tehdy zvítězil a německý nacismus společně s japonským militarismem se už nikdy nezvedl ze země.
Určitou dobu po pádu talibanského režimu vypadalo vše dobře. Zdálo se, že plán vyšel. Následovaly však útoky v Londýně a v Madridu, Irák se po svržení Husajnova režimu propadl do chaosu, stejně tak Libye. Revoluce tzv. Arabského jara, ač médii líčeny jako naděje, ve skutečnosti oslabily sekulární třebaže autoritářské režimy a posílily islámské fundamentalisty. Afghánský režim se ukázal být naprosto neživotaschopný, naplno se rozjela migrační krize, která otevřela cestu k něčemu, co lze nazvat jen plíživou kolonizací Západu islámem. Hrozbou se stal Islámský stát, s v boji s nímž Západ ukázal trestuhodnou neschopnost, protože nedokázal správně vyhodnotit jeho sílu a metody. Evropa si "musela zvyknout" na "drobné" teroristické útoky prováděné spícími buňkami islamistů pomocí nožů nebo náklaďáků rozjetých proti davu nevinných lidí za hlasitého volání "Alahu akbar". Terorismus nebyl poražen - podařilo se pouze svrhnout několik režimů a rozvrátit pár zaprášených slabých států s domácím produkcem pod úrovní Albánie. A nebyl poražen ani zdroj terorismu - tedy politický islám, chcete-li islamismus. Ve skutečnosti je však zbytečné vkládat před pojem islám přídavné jméno "politický". Je zbytečné přidávat příponu "ismus". Islám neodděluje politiku a náboženství. Je to univerzální učení, univerzální myšlenkový systém postihující všechny aspekty lidského života, tedy i politiku. Islám je automaticky politický. Islám je automaticky islamismus.
Proč nebyl poražen? Protože nikdy nebyl identifikován jako nepřítel. Naopak, prezident Bush tažení do Afghánistánu obhajoval tím, že je zapotřebí afgháncům přinést demokracii. Že jejich náboženství, islám, bylo ukradeno fundamentalisty a teroristy. Že muslimové jsou naši bratři.
Vojenský teoretik Carl von Clausewitz kdysi napsal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. A stejně jako naprosto bezzubá americká politika vůči islámu po roce 1979 vyvrcholila bezprecedentním útokem na Dvojčata, v duchu stejné bezzubosti se pak nutně nesla i éra "války proti terorismu". Každá politika stojí na morálních předpokladech. A hlavním morálním předpokladem západní politiky je altruismus, morálka sebeobětování. Na základě altruismu jsou uvalovány daně, vyhlašovány regulace a normy, ovládána celá odvětví jako školství či zdravotnictví, a odvíjí se od něj i zahraniční politika. Jen taková politika, která je založena na morálním ideálu, jenž klade potřeby a údajné nároky druhých nad náš vlastní život, může předpokládat jakousi ohleduplnost či shovívavost vůči režimům, které jsou otevřeně nepřátelské, nebo jim dokonce poskytovat pomoc, od humanitární až po vojenskou.
V nešťastném tažení do Afghánistánu a následné jeho správě byl pak ideál altruismu naplněn zcela do důsledků. Američtí vojáci, a nejen ti američtí, umírali, aby Afghánci dostali demokracii, o kterou ve skutečnosti ani v nejmenším nestáli. Byly vynaloženy miliardy na vytvoření a marné udržování státu, pro jehož fungování neexistují ani ty nejmenší ideologické a kulturní předpoklady. Dobrá, chtělo by se říci, alespoň jsme to zkusili. Potupné stažení USA a jejich spojenců z afghánského území a předání moci Talibanu však ukázalo, že vše bylo k ničemu. Vojáci zemřeli pro nic. Miliardy byly utraceny pro nic. V tom spočívá naprostý ideál altruismu: vzdát se všeho ve prospěch ničeho, ve prospěch naprosto nulové hodnoty.
Také čistě evropský problém, tedy migrační krize, která vypukla v reakci na řádění Islámského státu, má altruistické kořeny. Evropská politika bezbřehé tolerance, otevřenosti, pomoci takřka komukoliv, kdo požádá o azyl, bez ohledu na to, zda je skutečně uprchlík nebo ekonomický migrant, a přehlížení všech negativních průvodních jevů, z nichž ten nejvážnější je pokles bezpečnosti, to vše je esencí sebeobětující morálky. "Zvládneme to." "Na teroristické útoky si musíme zvyknout." To byl vzkaz politiků evropské veřejnosti. Nikoliv "ochráníme vás." Nikoliv "vaše bezpečnost je pro nás prioritou." To by totiž bylo sobecké.
Pokud by bývaly Spojené státy, resp. Západ, sledovaly vlastní cíle a zájmy, mohl být problém islamismu i jeho bojové taktiky, tedy terorismu, stejně jako následky případných politických turbulencí na Blízkém Východě, tedy například masová migrace, vyřešen už velice dávno. Muselo by jít o řešení razantní, kategorické, nesmlouvavé, možná i krvavé, ale bylo by účinné a trvalé. Podobně jako byl před mnoha a mnoha lety jednou provždy vyřešen problém nacismu. V druhém plánu by to pak mohlo znamenat i vzpruhu pro muslimský svět. Kdyby byla politická, mocenská stavba islámu se všemi plány a sny fundamentalistů rozbourána a organizace jako např. Muslimské bratrstvo či Hizballáh rozprášeny, možná by to byl začátek radikálních změn. Možná by se sami muslimové začali ptát, proč jim jejich bůh nepomohl. Proč se od jejich politických vůdců odvrátil. A je vůbec nějaký bůh? Nebo poznáváme realitu jen rozumem, namísto mystické kontemplace? Morálka altruismu však Západu svazuje ruce. Máme-li své nepřátele tolerovat nebo přímo respektovat, jak se lze účinně bránit?
Afghánistán tak, jak si jej snad vysnil prezident Bush, nemohl přežít. Státy se udržují takovými ideály, na nichž byly založeny, řekl Tomáš Garrigue Masaryk. Zde to platí beze zbytku. Založit stát na soustavné oběti znamená vytvořit mrzáka. A je jen otázka, kdy přijde jeho konec a jak bude vypadat. Afghánistán se dvacetiletou oklikou vrátil zpět. A protože na počátku stála bezbřehá tolerance a respekt vůči islámu, zemi opět ovládli ti, kteří berou islám velmi vážně - fundamentalistické hnutí Taliban.
Amerika se však bude ve prospěch Afghánistánu obětovávat i nadále, jak prohlásil prezident Biden. Namísto infrastruktury a vojenské síly bude Afgánistán příjemcem štědré humanitární pomoci. Je to prý totiž morální. A vlastně jeden štědrý dar dostal Taliban hned na začátku: spadly mu do rukou tisíce kusů špičkové vojenské techniky. Jak s ní naloží lidé, jejichž primárním motivem je barbarské násilí, je asi zřejmé.
Historie se neopakuje. Hrozby jsou sice staré, ale nabývají nových podob. Taliban se tváří, že hodlá být vůči Západu otevřenější a přívětivější. Nakonec vidina humanitární pomoci k tomu bude nepochybně dostatečnou motivací. Třebaže vnitřně se bude jistě chovat tak brutálně jako před dvaceti lety, možná vyvine snahu poskytovat jakés takés záruky, že se na jeho území žádný další Usáma bin Ládin neusídlí. Je ale také pravděpodobné, že tento kompromis, tato snaha navenek se Západem a s Amerikou vyjít a neprovokovat bude potrestán Islámským státem nebo jiným hnutím, které bere boj proti sekulárnímu, nemuslimskému Západu do důsledků. Bombový útok před kábulským letištěm tomu nasvědčuje. Afghánistánu tak může do několika let vládnout někdo úplně jiný než Taliban. A tomu také spadne do rukou bohatý vojenský arzenál zanechaný tam Američany.
Válka pokračuje dál. Další lidé budou umírat při teroristických útocích, buď při těch "malých", ale dříve či později se dočkáme i nějakého nového Jedenáctého září. Řešení však existuje. Egoisticky hájit západní kulturu a bezpečnostní zájmy západních zemí. Opustit bezbřehou otevřenost a toleranci či respekt vůči zlu. Zaměřit se na režimy, které jsou zdrojem a poskytují zásadní politické a ideologické krytí islámskému fundamentalismu - čím se samozřejmě myslí režimy v Íránu a v Saúdské Arábii. A dávat si pozor na Turecko.
Něco důležitého ale tomu všemu musí předcházet. V úvodu jsem vzpomenul na Erazima Koháka a jeho morální souhlas s útokem na Dvojčata. Profesor Kohák na televizní obrazovce před zraky diváků 11. září 2001 oslavil a schválil barbarský teroristický čin, poskytl mu etický rozměr zcela v intencích nelidské altruistické morálky. Stovky a tisíce jiných Koháků však odzbrojily Ameriku a Západ dávno předtím a pokračují v tom i nadále. Má-li se Západ jednou zbavit islámské hrozby, musí nejprve s těmito intelektuály svést vítěznou bitvu na poli morálky.
Luboš Zálom
Chvála neposlušnosti
Austrálie zavedla tábory pro odpírače karantény. Kanadský Quebec zavádí pro neočkované občany speciální daň. Řecko jim zase uděluje pokutu 100 euro měsíčně. Itálie se chystá zakázat neočkovaným chodit do práce...
Luboš Zálom
Vydržme!
17. listopad je nebo spíše měl by být svátkem těch, kteří se neohnuli a nepodvolili. A dokázali se v pravý čas postavit za svou věc a za svoji svobodu.
Luboš Zálom
Volby skončily. Nezapomeňte.
Před necelým měsícem skončily volby, které byly mnohými líčeny jako přelomové. Jako cesta ke změně. Na jaké změny se tedy můžeme těšit?
Luboš Zálom
Morální architektura zelených koncentráků
Volební kampaň by dnes více než kdy jindy měla akcentovat téma svobody, práv jednotlivce, ekonomických principů a trhu. Místo toho jsme se dočkali obvyklého festivalu ideové vyprázdněnosti a plochých frází.
Luboš Zálom
I ty můžeš skončit na ulici
Česká města se stále více potýkají s problémem bezdomovectví. Nejde jen o smutně známá prostranství ve velkých městech, jako je pražský Hlavák nebo Anděl, ale problém se týká stále více i menších měst. Co s tím?
Luboš Zálom
Jde nám o svobodu. Jako jediným.
Za poslední rok a půl jsme přišli najednou o více svobody než za celých předchozích třicet let. Omezení a plošné restrikce uvalené na tuto zemi pod záminkou boje s epidemií dopadly v různé míře na každého z nás.
Luboš Zálom
Nenechme se ministrem zdravotnictví vydírat
Možná jste zaznamenal poslední projev drzosti a neomalenosti naší vlády. Ministr Vojtěch prohlásil, že jestliže se nechá naočkovat ještě 9 % občanů, uvolní povinnost nosit roušky.
Luboš Zálom
Máte právo žít
Jaké by mělo být ústřední heslo skutečné pravice? To je téma nejen pro politické marketéry, ale především pro politické filozofy. Co vlastně shrnuje pravicovou politiku? Na co by se měla každým svým stanoviskem a činem odkazovat?
Luboš Zálom
Necháte se koupit za pivo srkané skrz roušku?
Rozšírená verze proslovu, který jsem pronesl na demonstraci hnutí Otevřeme Česko - Chcípl PES v neděli 6. června na pražském Václavském náměstí.
Luboš Zálom
Cyklojízda hnutí Auto*Mat je demonstrací síly
Za účasti zástupců zelených organizací a deseti ambasád proběhne zítra v Praze hromadná okupační cyklojízda, která více než cyklistiku oslaví soustavné represe vůči lidem, kteří se chtějí nebo potřebují po městě pohybovat autem.
Luboš Zálom
Členství naší republiky v EU má alternativu
Právě uplynulo již 17 let od chvíle, co jsme dobrovolně strčili hlavu do oprátky zvané EU. Zatímco mnozí, zejména vrcholní politici napravo i nalevo slaví, jiní si připomínají, jak byli tehdy podvedeni. A co s tím lze nyní dělat.
Luboš Zálom
Stručně o "manželství pro všechny"
Poslanecká sněmovna dala minulý týden šanci uzákonění manželství pro stejnopohlavní páry. Co k tomu vlastně napsat?
Luboš Zálom
Na pivo s covidpasem? To není normální život
Aplikace v mobilu, kterou se pomocí QR kódu prokážeme obsluze, že jsme očkovaní nebo otestovaní a pak teprv se můžeme posadit ke stolu či na bar a objednat si pivo - to je řešení, které nás prý má opět vrátit do normálního života.
Luboš Zálom
Vrtí se v aféře Vrbětice psem?
Napsáno dnes, tedy v neděli 18. dubna, ve 14 hodin, spíše jako okamžitý tok myšlenek nežli nějaký ucelený blog nebo článek, který si klade za cíl dojít k nějakému jednoznačnému závěru. Ostatně kdoví, co se dozvíme zítra...
Luboš Zálom
V zájmu aktivistů, nikoliv cyklistů
Sněmovna dnes schválila povinný 1,5metrový boční odstup při předjíždění cyklistů. "Třikrát hurá," volá k tomu aktivistický spolek AutoMat.
Luboš Zálom
Vláda nás cupováním Pandemického zákona přibližuje diktatuře
Dnes po mnoha měsících skončil v České republice nouzový stav a tzv. protikovidová opatření se přesouvají pod kompetence Pandemického zákona, podle něhož již nadále není možné omezovat pohyb občanů ani bránit jejich setkávání.
Luboš Zálom
Proč budu opět bojkotovat sčítání lidu
Zítra opět po deseti letech odstartuje projekt sčítání lidu, domů a bytů. Jako zastánce práv jednotlivce a konceptu malého státu musím celý projekt odsoudit jako zbytečný a nepřijatelně zasahující do svobody občanů.
Luboš Zálom
Řeč, která na Staromáku nesměla zaznít
Upravený a rozšířený text projevu, který jsem měl připraven na demonstraci spolku Chcípl Pes na Staroměstském náměstí 7. března 2021. Z pódia nakonec stihlo zaznít jen několik málo slov.
Luboš Zálom
Babiš s Hamáčkem nám vyhrožují zastřelením
Nasazení vojáků proti pokojným občanům naší republiky je něco naprosto nepřijatelného. Musíme jej chápat jako otevřenou výhrůžku hrubým násilím.
Luboš Zálom
Diagnóza opozice: zbabělost nebo schizofrenie
"Mám pro naše občany dobrou zprávu," oznámil včera Andrej Babiš, když oznamoval, že vláda vyslyšela ponížené škemrání krajů a vyhlásila znovu nouzový stav. Skutečně je to dobrá zpráva?
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 279
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2498x