Rok 2016 už je definitivně za námi. Během dvou týdnů nového roku si i ti nejroztržitější z nás zvykli psát v datumu nový rok, a tak se tedy konečně můžeme ohlédnout a zhodnotit, jaký ten minulý rok vlastně byl.
Byl bohatý na zajímavé události. Na ty překvapivé, i ty, se kterými se víceméně dalo počítat. A mnoho z těchto událostí bude mít své nevyhnutelné následky i pro letošní rok.
Domácí politiku lze bez většího přehánění shrnout pod slova zmar a děs. Znamenal upevnění pozice korporativistické politiky Andreje Babiše, jehož vyslanci ovládli krajské volby a vyslali tak jasný signál, kdo bude favoritem v letošních parlamentních volbách. Bez většího odporu byla zavedena elektronická evidence tržeb, bez nadsázky nejmasivnější útok na svobodu podnikání od roku 1948. A k radosti všech nepřátel práva na soukromý majetek prošel zákaz kouření v soukromých restauracích a hospodách.
Ruku v ruce, jako průvodní jev ekonomické stránky Babišova korporativismu, jdou schválené či připravované zákony, které zasahují ne pouze do naší ekonomické svobody, ale i přímo do našeho soukromí a nakonec i do občanských práv: omezování svobody projevu, nový zákon o financování politických stran (namířený zejména proti malým politickým stranám).
Trend, kterým se tato země ubírá, je jasný: korporativismus v ekonomické i v politické rovině. A protože pojem korporativismus se v mnohém překrývá s pojmem fašismu, nebo lépe řečeno, fašismus je vhodným politickým konceptem pro prosazení a udržení korporativistického přístupu k ekonomice, dávají v tomto kontextu smysl veškeré snahy o omezení občanského odporu, ať už ve formě obyčejného svobodně formulovaného nesouhlasu, či organizovaného, ve formě stranického systému.
Otázkou je, zda vůbec české voličstvo skutečně stojí o nějakou principiální opozici současnému korporativistickému či přímo fašistickému trendu v naší politice. Pochyby lze mít zejména kvůli chabému výsledku pravicových stran v loňských krajských volbách: zjednodušeně řečeno, čím principiálněji pravicový program a politické zásady, tím hůře strana v krajských volbách dopadla, a úspěšné pozice "napravo" spíše ovládly strany šedivého středu. Lze namítnout, že krajské volby ve své podstatě nejsou o zásadních ideových principech, na druhou stranu bylo možné očekávat, nebo spíše doufat, že hlas pro pravici v krajských volbách bude hlavně protestním hlasem proti současné vládní politice. To se bohužel nestalo. A příliš nadějně nevypadá ani výhled do letošních parlamentních voleb.
Zahraniční události byly v loňském roce o něco zajímavější a alespoň při letmém pohledu mohou vzbuzovat i trochu optimismu.
Jsou to hlavně události jako byl Brexit, nadějně probíhající prezidentská kampaň v Rakousku, a nakonec v závěru roku i americké prezidentské volby. Spolu s rostoucí podporou stran vystupujících proti zavedenému establishmentu v různých zemích Evropy se zdá, že iluzi, kterou vytváří současná politická garnitura (ať už v USA, v EU či v jednotlivých členských státech) za pomoci důkladně promyšlené mediální masáže, již pomalu dochází dech.
Možná se lidé skutečně probouzejí. Jestliže jim však chybí pozitivní intelektuální příklad, nějak pozitivní rámec toho, co by se mělo změnit, pak sice vyjádří nesouhlas se zavedeným politickým pořádkem, ale nezvolí si svobodnější alternativu, ale spíše autoritáře poněkud jiného ražení a jiného směru - stále však autoritáře. Le Penová místo Hollanda, Trump místo Obamy, v Německu AfD místo konglomerátu křesťanských a sociálních demokratů - to celé ilustruje pouze posun k jiné formě autoritářské politiky, namísto té současné. Tato víceméně kosmetická změna může být důležitá a může poskytnout trochu času skutečným zastáncům svobody, ale na druhou stranu může znamenat hořké zklamání pro ty, kteří v ní spatřují něco zásadního do budoucna.
V určité části veřejnosti může být na druhou stranu vzbuzen pocit, že jakékoliv změny jsou nežádoucí, protože současný zavedený pořádek vlastně funguje. Migrační krize je navenek zažehnána. Finanční krize je na první pohled za námi. Rozpočtové krize některých členských států EU se prý podařilo zvládnout. Že to celé je jen iluze, nemusí velké části občanů vůbec dojít. Migrační krize byla zametena pod koberec za cenu obrovského ponížení Západu vůči stále zřetelněji islamistickému Turecku, při řešení finanční krize se zadělalo na další, a rozpočty Řecka a dalších zemí se drží nad vodou jen díky štědré podpoře ze strany Evropské unie (tedy ze strany rozpočtově zodpovědnějších států). Celá tato iluze se dříve nebo později zhroutí jako domeček z karet. Do té doby ovšem bude fungovat. Je to iluze kompetentnosti, životaschopnosti, smysluplnosti. A tato iluze může, zvláště v zemích, které zatím nebyly nijak vystaveny důsledkům migrační krize, uchlácholit veřejnost před prosazením revize členství jejich zemí v evropském integrační projektu.
Nakonec ani v Rakousku, kde měl velkou šanci na zvolení do prezidentského křesla kandidát Svobodných, nebylo volebním tématem vystoupení z Evropské unie, a sám Norbert Hofer o vystoupení ze EU nehovořil. Bude však zajímavé sledovat, zda a jak bude toto téma uplatněno v parlamentních volbách v Itálii a v Německu, a v prezidentských volbách ve Francii. Tyto země byly a jsou vystaveny ničivé invazi muslimských migrantů, jsou ohroženy islámským terorismem, a nedůvěra tamních občanů vůči Evropské unii, která se na těchto hrozbách valnou měrou podílí, bude zákonitě mnohem silnější. Zda bude revize členství účinným volebním tématem v našich parlamentních volbách, to je ve hvězdách. Zatím se spíše zdá, právě kvůli iluzi, že vše se podařilo zvládnout, že tomu tak nebude. Nezačne-li se tato iluze hroutit právě letos.
Nejzajímavější událostí bylo zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem. Spíše než skutečnou radost z nadcházejících změn však výsledek amerických voleb, tedy alespoň u mě, vzbuzuje škodolibý úsměv nad zaslouženou a neočekávanou prohrou sebevědomých progresivních levičáků, kteří už už viděli v Bílém domě pokračovatelku Obamovy antiamerické, antikapitalistické politiky. Zda je však právě Donald Trump politikem, který bude pro příštích osm let znamenat to, co pro Západ 80. let znamenal Ronald Reagan (a právě v to, zdá se, mnozí Trumpovi obdivovatelé doufají), k tomu je třeba zastávat spíše skeptický postoj. Zatím tomu nic nenasvědčuje a naděje, které snad lze ve Trumpově zvolení spatřovat, vyplývají spíš z toho, jak příšerným monstrem je Hillary Clintonová. Což je důležité, ale je to v podstatě strašně málo, přemýšlíme-li v kontextu příštích osmi let (předpokládáme-li, že bude Donald Trump zvolen i v příštích volbách).
Americká zahraniční politika bude pod vedením Trumpovy administrativy možná rozumnější, možná méně válečnická, než tomu bylo za držitele Nobelovy ceny za mír, na druhou stranu bude klást větší nároky na členské země NATO. Jestliže bude Amerika skutečně požadovat od členských států důsledné plnění svých finančních závazků, budeme se s tím muset vypořádat i my. V konečném důsledku by to Českou republiku mohlo donutit brát svoji obrannou politiku skutečně vážně a zajistit bezproblémové a dostatečné zafinancování své armády. Další možný pozitivním výhledem by mohl být důraz na budování jakési paralelní vojenské struktury v rámci států V4, což by mohlo mít důležitý význam jak ve vztahu k politice Bruselu, tak vztahu k bezpečnostním hrozbám pocházejícím od islámského fundamentalismu. Na druhou stranu, lze mít vážně pochybnosti, jak by se k takové výzvě postavila naše vláda, která v tuto chvíli nebudí příliš dojmu, že by pro ni obranná a bezpečnostní politika byla tím skutečně hlavním problémem.
Lze očekávat, že letošní rok bude znamenat potvrzení trendu jak pro světovou, tak zejména pro naši domácí politiku. Jde-li nám především o svobodu jednotlivce, bojujeme boj na několika frontách proti na první pohled zdrcující převaze. Šance na změnu, nějaké světlo na konci tunelu, je v nedohlednu. A možná si veřejnost musí nejprve sáhnout na dno nesvobody, aby si uvědomila, o co přišla. Otázkou je, kolikrát si naše země musí na toto dno sáhnout. Zdálo by se, že dvakrát (nacismus, komunismus) už to stačilo. Dnešní totalitní choutky našich politiků (a nejen jich, ale také intelektuálních a kulturních autorit, které pro totalitní praktiky připravují morální půdu) jsou však v mnohém odlišné od totalitářů z řad nacistů či komunistů. Zatímco jejich praktiky byly brutální a násilnické, totalita, kterou pro nás připravují různí Halíkové, Belohradští či Kohákové, a v život uvádějí Pelikánové, Babišové či Dienstbierové bude spíše mateřsky konejšivá, s tendencí držet nás v ohradě pod záminkou našeho vlastního dobra a naší bezpečnosti.
Jaká forma nesvobody je však horší? Brutální násilí v podání komunistů či nacistů, které však bolí ihned a nikoho nenechává na pochybách, před čím stojíme, anebo mateřská, manipulující totalita, která nás je schopna hladit až do úplného vyhlazení, ale do té doby může budit dojem účelnosti a oprávněnosti?
V konečném důsledku však mezi těmito dvěma rovinami není rozdíl. Jakákoliv totalita, která chce obsáhnout a ovládnout život v jeho úplnosti, tedy hospodářský i osobní, musí dříve či později narazit na mantinely toho, jak lze (nebo lépe řečeno nelze) řídit a centrálně plánovat ekonomiku státu. Jakmile se tak stane, a ekonomický systém se začne hroutit, lidé začnou znatelně chudnout, přicházet o své úspory, ztrácet možnost obživy, dají svoji nespokojenost najevo. Potom i konejšivá totalita sáhne po tvrdém řešení a uchýlí se k násilí místo toho, aby se pokusila o vnitřní reformu - protože to by byl počátek jejího konce.
Ovšem nástup takové totality nás zcela jistě nečeká v letošním roce (její nástup je vlastně tak pozvolný, že až v ní budeme vězet po uši, možná si toho mnozí ani nevšimnou). Zatím máme pořád ještě možnost si to nejhorší ušetřit. K tomu je potřeba jediné: důsledně a bez kompromisů obhajovat svobodu jednotlivce, vždy a za všech okolností. Přijmout ji jako nepřekročitelný princip. Jestliže se tato změna nepřijde, je důsledek nevyhnutelný: staneme se nevolníky všemocného státu, bez možnosti nesouhlasit, ozvat se, protestovat. Dnes tuto možnost máme, tak ji využívejme. V první řadě bychom však měli vědět, pro co jsme - nikoliv jen proti čemu protestujeme, ale jaká pozitivní stanoviska zastáváme a jakou pozitivní vizi máme. Tou vizí může být jen svoboda, trh, kapitalismus.
