Prosazuje Hnutí ANO korporativismus a fašismus?

Andrej Babiš, zakladatel hnutí ANO, je bezesporu úspěšným podnikatelem: vlastní bezpočet firem, prokázal výjimečné manažerské schopnosti, dosáhl ohromného bohatství. Odhlédneme-li od pevného napojení určité oblasti jeho podnikání na státní dotace a výlučná privilegia, Andrej Babiš si velkou část svých zisků skutečně tvrdě odpracoval a právem zasloužil. Příznivci hnutí ANO, jemuž věří něco kolem 12 % voličů, však nyní očekávají, že stejný podnikatelský um a firemní metody začnou s panem Babišem fungovat i v politice. Jinak řečeno, domnívají se, že pokud se Andrej Babiš chopí otěží státu a začne jej ovládat jako firmu, problémy, s nimiž se Česká republika potýká, jako mávnutím kouzelného proutku zmizí. Je však vůbec možné řídit stát jako firmu?

Na to lze odpovědět jednoduše: nemůže to fungovat. Proč tomu tak je, vylíčil v knize Byrokracie již před mnoha a mnoha lety Ludwig von Mises. Stát vždy ovládají byrokratické principy řízení, které jsou s firemními metodami v přímém rozporu. Podnikatel v první řadě investuje svůj vlastní kapitál, případně kapitál vypůjčený na základě dobrovolných vztahů, a nemotivuje jej nic jiného, než zisk. Stát naproti tomu žádný kapitál nemá, pouze peníze ukradené občanům daňovou konfiskací. A protože danit lze stále znovu a znovu, chybí státu možnost racionálně vyhodnocovat rizika. Přísun peněz je neomezený a dluhový strop v podstatě také. A zisk přece pečovatelský a všeobjímající stát neočekává - jeho účelem je "blaho společnosti" a uspokojení voličů. Zatímco podnikatel investuje, prodá zákazníkům produkt a očekává za to určitý zisk, stát ve svém dnešním pojetí neinvestuje, a jeho cílem je poskytovat, nikoliv prodávat.

Stát je v principu organizovaným násilím, institucí se zbraní v ruce. Jestliže se role státu omezí jen na ochranu svobody a majetku občanů, je vše v pořádku, neboť takový stát násilí neiniciuje, pouze jej odvrací nebo na něj odpovídá - což je jediné morální použití síly. Jakmile se však stát začne plést do ekonomiky, stále přitom drží v ruce zbraň a tentokrát již násilí iniciuje: když vybírá peníze prostřednictvím daňové konfiskace, když zakáže určitým firmám vstupovat na trh, když reguluje předmět podnikání soukromých firem, když reguluje jejich výsledky, když stanovuje arbitrární pravidla, jejichž dodržování vynucuje hrozbou pokut.

Jestliže se stát pokusí fungovat jako firma, musí se alespoň pokusit stanovit své cíle. Soukromé podniky i sami jednotlivci poté slouží jako jednotlivé divize celé státní korporace, nebo v podstatě jako jeho vlastní výrobní prostředky, které mají za cíl zvyšovat ukazatele, jež nějakým způsobem vypovídají o ekonomické kondici státu. Stát tedy začne daleko mohutněji regulovat běžné chování soukromých podniků i jednotlivců, aby vše směřovalo k žádoucímu cíli, bez ohledu na jejich soukromé cíle - stejně jako soukromá společnost využívá své divize nebo dceřiné firmy i jednotlivé zaměstnance. Takový politicko-ekonomický systém nazýváme korporativismem. A korporativismus se velice významně překrývá s fašismem. A mluvíme-li o fašismu, nesmíme si hned představovat hajlující davy a bandy rabiátů s pochodněmi v rukou, ani pogromy na Židy a jiné menšiny. Ne, fašismus je především ekonomickou doktrínou, a násilí je pouze jeho častým, ale nikoliv nutným průvodním jevem. A ukazuje se, že po této ekonomické doktríně panuje v naší společnosti poměrně významná poptávka - bez ohledu na to, zda vůbec její příznivci pojem fašismus znají a dokáží správně definovat.

“Na úrovni státu jde o ekonomický systém, ve kterém sou hlavní sektory ekonomiky uspořádány do relativně samostatných korporací. Tyto korporace jsou řízeny vládou, zaměstnaneckými sdruženími a zaměstnavateli, vzájemně si nekonkurují a ve svých sektorech určují ceny, vyráběné množství a chrání je před konkurencí. V pojetí korporativního státu mají korporace i vysoké politické ambice, působí mimo parlament a disponují i represivními prostředky. Za typického představitele korporativního státu je považována fašistická Itálie.” (Martin Žák a kol. Velká ekonomická encyklopedie)

Přinejmenším jeden bod z programu hnutí ANO fašistickému pohledu na fungování státu odpovídá: plakáty a billboardy slibují, že hnutí ANO odpolitizuje státní instituce a vloží je do rukou odborníků. Představa, že stát nemá být ovládán politickými mechanismy však znamená, že nebude odpovědný žádným voličům - protože je-li někdo zvolen ve volbách, je automaticky politikem; jeho funkce z principu věci nemůže být nepolitická. Představují si snad autoři programu, že státní instituce budou řízeny nevolenými orgány? A že nebudou odpovědné nikomu, koho volí občané? A komu budou odpovědni - nějaké vše zastřešující oborové radě? A není takový pohled na fungování veřejných institucí jedním z hlavních pilířů fašismu? Já se odvažuji tvrdit, že ano.

Snaha omezovat a zastrašovat politické oponenty povahu hnutí ANO vše jen doplňuje a dokresluje. Babišovy telefonáty novinářům nebo vyvádění nepříjemných oponentů z mítinků jsou jen začátkem. Hnutí ANO si nyní nemůže dovolit nic víc - jakmile budou jeho členové, přímo ovládaní Andrejem Babišem, rozprostřeni po ministerstvech a úřadech, budou mít daleko víc možností. Firmu, jíž vládne despota, může zaměstnanec nebo obchodní partner opustit. Jakou možnost má však občan, o jehož hodnotách a cílech "státní podnikatel" rozhodne, že nezapadají do celkového plánu "státního podnikání"?

Zdá se, že takovou představou se Babišovi příznivci spíše netrápí, nebo ji dokonce vítají. Jako jeden z jeho velkých obdivovatelů, horlivý a zapálený antikomunista Jan Šinágl, s nímž jsem si po skončení berounského setkání voličů ANO měl možnost krátce popovídat. Moji obavu, že snahy řídit stát jako firmu se velice nebezpečně blíží fašismu, se mi ani nepokoušel vyvrátit, v podstatě ji mlčky odkýval, a potvrdil slovy, že český národ, se svou naprosto zničenou morálkou, potřebuje vládu tvrdé ruky. Otázkou zůstává, je-li český národ skutečně tak zkažený a prohnilý, může si vůbec ve volbách vybrat někoho kvalitního? Jestliže za takového morálního úpadku celé země, o níž se tak často mluví aniž by si vůbec někdo kladl otázku, co pojem morálka znamená a jak se odvozuje, ve volbách uspěje Andrej Babiš, stane se tak navzdory zkažené morálce, nebo je taková volba naopak jejím přímým důsledkem? Faktem je, že po tvrdé ruce volá stále více a více lidí, a můžeme si jen domýšlet, jestli si uvědomují, že tato tvrdá ruka by dopadla i na ně. Pokládají za zlé a zkažené i sebe, nebo si občasný pohlavek tvrdou státní rukou zaslouží jen ti ostatní? Ať tak nebo onak, mají smůlu: tvrdá ruka si nevybírá.

Ale možná jsou obavy zbytečné. Andrej Babiš je sice poměrně zlý člověk, ale ve svém politickém hnutí tvoří jen jedno malé kolečko v soukolí. Ostatní členové hnutí ANO mohou přece být docela hodní lidé. Možná naivní, možná i trochu hloupí, ale v zásadě bez touhy někomu ublížit. Jenomže vzpomeneme-li si na F. A. Hayeka, na jeho Cestu do otroctví a na kapitolu, v níž je vysvětleno, proč se v autoritativním systému dostanou na vysoká místa vždy ti nejhorší, pochopíme, že uklidňovat se upřímnými a poctivými pohnutkami Babišových spolupracovníků, znamená vidět skutečnost nerealisticky a přehnaně růžově. Uspěje-li Andrej Babiš, budou poctiví naivkové a hlupáci v jeho okolí nahrazeni bezskrupulózními ničemy.

Neuznávám příliš představy o tom, že každému národu odpovídá určitá mentalita, určité smýšlení. Ale pokud by snad úspěch hnutí ANO měl svědčit o nějaké mentalitě, jíž lze přiřadit k přinejmenším určité části českého národa, pak touto mentalitou je ponížené plebejství. Zatímco průměrný Čech je schopný k smrti nenávidět svého úspěšnějšího souseda a při první příležitosti mu objede lak na jeho novém autě korunou, druhého nejbohatšího člověka v zemi je schopen uctívat jako zachránce české politiky. Babišovo bohatství je nepředstavitelné a nelze tak na něj aplikovat závistivé přání, aby úspěšnějšímu sousedovi pošla koza. Na Babiše se pohlíží jako na nedotknutelnou, dobrotivou vrchnost, ne nepodobnou zhýralé šlechtě, která se bavila tím, že svým poddaným z kočárů rozhazovala drobné. Každá taková vrchnost byla milována.

Příměr o vrchnosti není vůbec přehnaný. Zatímco podnikatel jedná se svými partnery i zákazníky jen na principu dobrovolnosti, vrchnost potřebuje nevolníky - například ty, kteří si nemohou svobodně vybrat, zda budu do motorů svých aut lít pohonné hmoty s povinnou biosložkou, již čirou náhodou vyrábí právě vrchnost, tedy Andrej Babiš. Vše bude omluveno - hodí-li vrchnost nevolníkům alespoň kost. Nebo ještě hůře: sliby, že bude líp. Jak toho docílíme? Prostě nějak - budeme věci řídit lépe!

Komunisté vymírají, různá tzv. „pravicově extrémistická“ hnutí jsou směšně nevýznamná a jejich nebezpečí se jen nerealisticky zveličuje. Ale hnutí ANO je očividně fašistické samo o sobě, pohybuje se v mantinelech mírumilovné demokracie, a staví na tom, že lidé si vlastně fašismus přejí - aniž by vůbec měli tento pojem jakkoliv uchopený. přiznám se, že z této tendence mám poněkud strach.

Ale jak víme, vysoké preference ani miliony vynaložené na kampaň ještě nemusejí nic znamenat. stále existuje naděje, že Babišův úspěch nebude tak výrazný, jeho členové obsadí několik málo poslaneckých lavic, a protože nemají žádnou ideologii kromě snahy o uchopení moci, nebudou schopni fungovat v opozici a skončí stejně jako Věci veřejné. Doufám, že se tak stane. protože bez ohledu na to, jakou porážku utrpí pravice, jak ve volbách uspějí socialisté, kolik křesel získají komunisté, nebo na kterou stranu se pak přidá Top09, vidím případný úspěch ANO jako největší nebezpečí těchto voleb.